Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Malakhim - Theion

MalakhimTheion

Garmfrost4.2.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Švédští satanáši Malakhim produkují dokonale průměrný black. Není špatný, ale ani ničím výjimečný. Prostě kde nic, tu nic.

Není běžné, aby vyšlo dříve živé album než studiovka. A přesto tento krok zvolila mladá švédská kapela Malakhim. I když mladá… Kapela mladá je, ale členové žádnými nováčky rozhodně nejsou. Vždyť ve svých útrobách ukrývá členy (ať už současné nebo bývalé) takových veličin jako Naglfar, Ancient nebo The Duskfall. Už jen s tímto ohledem lze čekat minimálně zajímavé dílo. Když připočteme vydávající label, kterým není nikdo menší než slovutný Iron Bonehead Productions, je vymalováno.

 

Malakhim i přes svaté jméno projektem produkující svatou produkci rozhodně není. Kapela se noří do satanských a podobných tradičně blackmetalových témat, proto název beru jako čisté rouhání. Ať už je tomu jak chce, kapela sází na melodičtější strunu, sem tam promísenou rock 'n' rollem. Z tvorby čiší tuny odkazů k různým ikonám černě kovové scény, až si mnohdy říkám, jestli neposlouchám nějakou cover verzi. I přes nulovou originalitu (ostatně, kolik na tuty originálních blackovek vypočítáte?) je znát, že borci své řemeslo znají. Nástroje ovládají na jedničku. Co neumí, do toho se nepouští, takže vypadává rozpačité pomrkávání a krčení ramen.

 

Desce prospívá dobrá produkce, díky které vyniknou jednotlivé party a zejména správně sípavý zpěvákův projev. Jeho hlas nepatří mezi nejbrutálnější nebo bestiálnější. Zařadil bych jej někam mezi zpěváky Valkyrje, Watain a jim podobným. Se svým hlasem si hraje a patří mezi to nejzdařilejší, co Theion nabízí.

 

Album samotné obsahuje osmero středně rychlých skladeb s rozumnou stopáží. Front cover, který manévruje na hraně surrealismu a fantasy kýče, pro kapelu vytvořil australský umělec Mitchell Nolte, mezi jehož nejvýraznější práce zřejmě patří obálka loňského EP La Grande Mascarade belgických drtičů Aborted. Na CD najdete 20-ti stránkový booklet protkaný jeho uměním.

 

Raději se vrátím k hodnocení hudební složky, která není špatná a dobře se poslouchá. Vadí mi nulový přínos a snadná zaměnitelnost. Naopak mě baví v momentě, kdy se Malakhim vykašlou na rubanice a rozvášní se v melodiích. V takovém místě jsou kouzelní a je příjemné vnímat tyto jemné harmonie. Aby nepadla mýlka, Theion není jemným albem. Naopak je docela ostré. Jemné je v harmoniích. Výraznou slabinou je jistá monotónnost. Rychlé skladby Malakhim moc neumí a docela se v nich ztrácí.

 

 

Co o takovém albu říct? Není moc co kritizovat ani chválit. Jak se říká – takových nahrávek jsou tisíce a nestane se vůbec nic, když jej neuslyšíte. Když se k vám ale dostane, může vám pomoci strávit čas docela příjemně. Takže průměr? Asi jo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Basic / 11.12.21 19:59odpovědět

Váš názor chápu, ale album na mě zapůsobilo o mnoho více. Možná, že rád vyhledávám tento druh švédské melodiky. Baví mě to minimálně stejně, jako nejslabší album Valkyrja. Za mě 8/10.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky