Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Malignant Tumour - The Metallist

Malignant TumourThe Metallist

-krusty-29.9.2016
Zdroj: CD v papírové pošetce // promo od kapely
Posloucháno na: PC + Sennheiser HD202
VERDIKT: I AM THE METALLIST, I HAVE THE RIGHT LIVING MY OWN WAY, FOR METAL I WILL FIGHT.....je vám to jasné?

Ne a ne a ne. Opravdu ne. Prostě jsem si dal závazek. Musí to jít! Jde tady přece o jedno jediné slovo, o jedno jediné jméno, o jeden jediný název! Je možné psát recenzi na nové Malignant Tumour, aniž bych zmínil jméno britské metal'n'rollové legendy, jejíž kníratý frontman nás nedávno opustil? Je to v lidských silách? Je a já vám to dokážu. Stejně to všichni ví, cvrlikají si o tom i havrani na ostravských haldách. Jasně…ale jméno téhle kapely ze mě prostě nedostanete.

 

malignant

 

Každopádně se jim našinci Malignant Tumour tentokrát přiblížili snad asi nejvíc ve své kariéře. A Sv. Kilmister je mi svědkem, že to není vůbec na škodu. A proč taky?! Bilos a spol si nikdy nehráli na originalitu. Jde jim jen a prostě o zábavu. Tytam jsou roky plné splatter-gore témat a proti nadnárodním kolosům už Bilos „mein kampf“ taky dávno nevede. A minimálně od doby, kdy se zjevil velký vůdce Šimek, je to celé o zábavě, ostraváckém šovinismu, chlastu a rokenrolu. Žádné strašení, žádná progrese…..

 

Novinka The Metallist (reakce na behemotí The Satanist?) vychází u Unrest Records, což je label specializovaný na punk, crust a grind. Snad se chlapcům bude dařit, neboť jsou jednou z nejnašlápnutějších tuzemských kapel, které kdy naše republika zrodila. Bez keců.

 

Nové album je asi nejmelodičtějším, které jsem od nich slyšel. Skoro bych řekl, že se svou „rokenrolovostí“ svým ikonám blíží téměř na dotek. Ale nalejme si čistého vína: on není rokenrol jako rokenrol. Elvise se nedočkáte. Svým způsobem je to jen jinak zabalený hardrock/stoner metal. Alfou omegou je skvělá kytarová práce, spolehlivé bicí a hlasově výtečný Bilos. A spousta melodií. Asi dvakrát jsem se dokonce přistihnul, že slyším starého King Diamonda (nemyslím samozřejmě vokál)! Téměř každá z položek alba se dá po chvíli pobrukovat a v partě u piva dvojnásob. Je to pařící hudba a během sykotu dalšího otevíraného lahváče si ani neuvědomíte, že jsou si skladby logicky tak nějak podobné. Leč sere pes. Malignant jsou asi nejlepší a rozhodně nejzábavnější retro-metalovou kapelou současnosti. A jsem si vědom skutečnosti, že nadšení z podobné retro-hudby může být časově ohraničeno.

 

 

 

Mým osobním favoritem je titulní The Metallist s textem, u kterého bychom se – pokud by byli autory třeba Manowar – ušklíbnuli. Ale téhle čtveřici z Ostravy jej možná snad i věřím. A těch šlapavých položek je víc. Mnohem víc. Pokud jsem byl z minulé placky Overdose & Overdrive (2013) lehce zklamán, nyní je reputace zachráněna. Bavím se. A když bude chuť, budu se bavit zase. A taková chuť se sem tam vrací.

 

Velkou pochvalu si zaslouží nádherně provedený obal s ne už tak nádherným motivem. To bolí! Velká pochvala také za zvuk (přestože tento styl hudby jsem záměrně nezkoumal tak bedlivě jako náročnější žánry). Malignant Tumour s bravurou zaplácnuli díru na trhu a jejich „hraní si na minulost“ je v současnosti nejdotaženější. Pokud si chcete zavzpomínat a zarochnit si ve své hudební pubertě, není lepší volby!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky