Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přiznejme si narovinu hned v úvodu jednu velmi důležitou skutečnost. Označme, pojmenujme, osvoboďme, co každý z vás stejně dobře ví, a vyhněme se sáhodlouhému obcházení porce dětské krupičky až do úplného vychladnutí. Markovo aktuální album není lepší než Blues Funeral.

Mno… a je to. Zhruba zde bychom mohli s klidem, vyleštěným štítem a zářivým úsměvem celé povídání zapíchnout. Anebo se pokusit odhodit letité zátěže, narovnat bolavá záda od neustálého šťourání se v minulosti a pokusit se pohlédnout zpříma do drážek věcí ne až tak moc zatuchlých.

Jelikož a protože z útrob Somebody´s Knocking čiší pohoda, uvolněnost, civilnost, což v dnešních časech velkých navoněných produkcí, které stále častěji volí velká jména, aby jimi maskovali v lepším případě bůhvíco… v onom horším čisté a průzračné velké kulové, se zdá být čím dál větší raritou. Čest výjimkám, kterých je zapotřebí si považovat.

První sadu dílků do skládačky bychom měli. Pro další ale budeme muset přeci jen zlehka zalovit v dobách, kdy takoví New Order mučili své synťáky o 106 a dívky měly ramena širší než rozpětí křídel dospělého exempláře orla mořského. Malinko se nabízí paralela s panem Akerfeldtem a zhlédnutí se v hrdinech jeho dospívání, nicméně Markovo implementace osmdesátkového odéru funguje spíše jako vhodně zvolený prvek inspirace v linii přirozeného vývoje, nežli přestavba základních pilířů.

Markovi současná poloha sedí. Shodil deku a skladby najednou dýchají, chvílemi působí dokonce až rozverně, plynou tak nějak nenuceně v rovině pozvolného odhalování svého niterného pnutí. Ač zahalené jednotným kabátem, vystrkují růžky všemi směry. Od zádumčivých tklivostí, poněkud klasičtěji orientovaných rockově šlapajících momentů, přes záležitosti, které bez většího přemlouvání především díky nakažlivé monotónní naprogramované rytmice způsobují rozkmitání spodních končetin a zapojení krčního svalstva do akce. Posledně zmíněná skupinka je také onou nejpočetnější, určující podobu výsledného vektoru. Kombinace synth popového základu a sametově temného barytonu je jednoduše odzbrojující a silně návyková. 

Nicméně abych se jen neroztékal jako vanilková zmrzlina v sauně, najde se pár, ano přesně dvě věci, které mě zlehka iritují… Zvuk. Vlastně tradiční nedostatek Markových alb, pomineme-li jeho dnes již skoro historické zářezy. Je to hodně napresované a v kombinaci s téměř hodinovou hrací dobou lázně pro ušní bubínky nečekejte, ale pořád se pohybujeme kdesi na pomyslné hraně únosnosti. Beru tak, jak jest. Konstrukce se nikde nesype, tudíž není zapotřebí žádného křižování a podobných drastických opatření. Artwork. Je mi jasné, že tato stránka byla vždy poněkud na okraji zájmu, tentokrát si ale říkám, že hůře to mohlo dopadnout už jen stěží. 

Buď jak buď, Mark Lanegan si uvnitř své bubliny dělá, co uzná za vhodné. Za oněch pár uplynulých desetiletí si právem vydobyl kultovní status, který mu propůjčuje určitá privilegia. Kupříkladu tvrdit, že klepadlo na obalu disponuje kouzelnou mocí probouzející se za úplňku a barva vinylu uvnitř není modrá, nýbrž hráškově zelená. Stejně mu to všichni zbaští i s navijákem. Somebody´s Knocking stojí hodně vysoko, kult je opět posílen.