Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Charismatický, osobitý, nepřístupný, podivínský… Jeho sametově nakřáplý, emotivní projev dokáže bořit zdi pevné jako žula se stejnou lehkostí a přirozeností, s níž zvládá citlivě a nenuceně unášet tesklivé, vzdušné melodie plné smutku a beznaděje. Mark Lanegan je talent od Boha. Talent, který se rodí jednou za generaci. Talent, který dokonale zúročil svůj potenciál a stal se legendou již za svého života. Talent, v jehož stínu bledne drtivá většina bezpohlavních vokalistů dnešní doby zoufale postrádající originalitu a uvěřitelnost.

Od roku 1985, kdy poprvé stanul na pódiu po boku Marka Pickerela a bratří Van Connerů, přitom zvládl ujít velmi dlouhou cestu. Již na svých sólových počinech z první poloviny devadesátých let se poprvé pokusil o nesmělé oproštění od grunge rockového sevření, nicméně jeho touha objevovat nové dimenze došla konečného naplnění až na přelomu milénia, kdy se definitivně uzavírá hladina za skomírajícími Screaming Trees. Následující dekádu si troufám označit jako nejplodnější a nejzajímavější období Markovy muzikantské kariéry vůbec. Kromě výborné sólovky z roku 2004 zanechává nezanedbatelný otisk na několika albech Queens Of The Stone Age, spolu s Gregem Dullim zakládá The Gutter Twins, více než zdatně také sekunduje dvojici Soulsavers a v neposlední řadě spojuje své síly s křehotinkou Isobel Campbell.

Nicméně až Blues Funeral ho zastihuje na vrcholu tvůrčích sil. Uvolněného, sebejistého, vyrovnaného… Zanedlouho padesátiletý Mark nepotřebuje nikomu nic dokazovat. Hudba, kterou tvoří, dávno přestala respektovat omezující hranice a předem stanovená pravidla. Přesto zní novinka, v porovnání s předešlou Bubblegum, o mnoho kompaktněji, sevřeněji a také přirozeněji. Markovi se na Blues Funeral podařilo vybrat ty nejušlechtilejší fragmenty jeho tvorby posledního desetiletí a spojit je v naprosto jednolitý, masivní, dekadentně krásný celek. Celek, který funguje od začátku do konce se stejnou intenzitou. Bez zbytečných zaškobrtnutí, slabších nápadů či plochých míst. Naslouchat temně osudovým songům plných jemné melancholie ještě nikdy nebylo tak návykové a odzbrojující.

Marně se snažím rozpomenout na kolekci podobně působivých, ve své podstatě však velmi jednoduchých písní, která by mne dokázala v poslední době oslovit tak silně jako právě Blues Funeral. Kritických slov se mi tentokrát nedostává. Jediné negativum spatřuji snad jen ve zbytečně napěchovaném, plochém zvukovém kabátu, který mi k hudbě podobně rozjímavé a neútočné povahy sedí jen pramálo. Co naplat, ani velmi vkusně provedená vinylová edice nedokáže zahladit veškeré škody, ovšem tentokrát prskám opravdu jen decentně. Blues Funeral je skvost. Vše ostatní není důležité.