Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od návratového alba Back from Beyond floridských legend Massacre, od jehož vydání uteklo neskutečných deset let, lomím nad jejich vývojem ruce. Respektive, prohloubil jsem své rozpaky. Možná bych mohl navázat na slova svého kolegy Jirky D., který se chopil sepsání svých dojmů z Resurgence, a upozornil na fakt, že se situace v táboře Massacre rovná chaosu. Tato legenda vydala v mezičase opravdu hodně nahrávek. Regulérní full-lenght počiny s aktuálním Necrolution vyšly tři, ale mrkněte na ten počet singlů, různých kompilaček a „ípíček“. Myslím, že se ztratíte stejně jako já. Navíc bez nadsázky lze uvést, že každý počin nahrál někdo jiný. I největší stálice Kame Lee z kapely zmizel a zase se vrátil. V médiích prosakovaly různé tahanice mezi členy, ex-členy, vznikla vzdorokapela, k názvu se přidávala písmena a čas běžel. Z Resurgence mám podobné pocity jako Jirka. Od té doby jsem nad Massacre zlomil hůl. Před vydáním novinky jsem trochu nasál z minulosti, a přiznám se, že mi je až úzko. Mrknete-li na kteroukoliv sestavu Massacre, pokaždé vidíte výborné muzikanty, přičemž z velikosti dávných časů Massarce zůstal pouhý stín. V čem je tedy zakopaný pes? Ostatně, už druhá řadovka Promise stála za pendrek. Necrolution je z jiného těsta než Resurgence. Myšleno stylově. Back from Beyond nepočítám, ta je úplně jiná a za mikrofonem stojí „Kam Lee“ z wishe - Edwin Webb, který svému konkurentovi nesahá ani po kotníky. Ale pojďme se na novou várku řezničin floridské ikony mrknout blížeji. Z Massacre je mezinárodní seskupení a z ikony zůstal pouhý stín.

Po dobrém zvuku předchůdce je veta. Ten byl jednou z mála dobrých věcí, co ta deska nabízela. Ano, sound Necrolution je hlučnější, brutálnější, ale bez vzdušné lehkosti předchůdce. Mix s masteringem si na svá bedra vzal Jonny Pettersson, který v Massacre nahrál obě citovaná alba. Je vyhledávaným zvukovým mistrem, za všechny jmenujme Just Before Dawn nebo Ribspreader. Massacre podle mého potřebuje jiný zvukový kabát, ale nechť.

Problém Necrolution totiž není ve zvuku. Je jím vysoký počet skladeb. Necrolution má šestnáct skladeb, což je hodně. Nejsou to ale grindové vypalovačky, ani stopáž není výjimečná. Normál. Necrolution je protkáno spoustou meziher, takže by mělo znít epicky. Což nezní. Po úvodní skladbě, která se na začátek desky moc nehodí, přijde intro a zase přichází udivené PROČ? Motivy se stále opakují. Výsledkem je, že se v polovině nahrávky ztrácíte. Po každé mezihře přichází obdobný nápěv. Samotné skladby si jsou rovněž podobné jako vejce vejci, což výslednému dojmu příliš nepomáhá. Albu dominují groove rytmika s upocenou melodikou a zvláštními sólovými vyhrávkami. Když srovnám Massacre s jejich žánrovými souputníky (Deicide, Obituary nebo Cannibal Corpse či Incantation), kteří i přes důraz na nostalgii a old school i nadále vydávají výborná alba, je produkce Massacre zoufalá.

Chaoticky Massacre působí se všemi rošádami v obsazení a právě tento chaos se zobrazuje i v muzice. Nic nezachrání luxusní growl pana Leeho, ani hráčské umění aktuálního osazenstva. Do poslechů novinky jsem se doslova nutil. Takhle slabou a nekonsistentní nahrávku jsem už dlouho neslyšel. Nahrát něco podobného začínající kapela, byla by kritika napříč planetou nemilosrdná. Samozřejmě připouštím, že nejsem schopný plně pochopit umělecký záměr a proto kritizuju. S pozitivnějšího soudku, líbí se mi obálka, za kterou stojí Timbul Cahyono – Bvllmetalart, jenž svými pracemi ozdobil spoustu undergroundových nahrávek. Obálkou Necrolotion navazuje na nejslavnější death metalové front covery, a bez debat se jedná o nejpůsobivější obal Massacre. Rozporuplné album kdysi dávno velké a vlivné death metalové kapely dobrá obálka ovšem nezachrání.