Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ještě v září minulého roku přišla na svět nahrávka, která by jistě neměla zůstat bez povšimnutí. Na svědomí ji má norské těleso Vulture Industries, přičemž se stala jejich celkem čtvrtou velkou deskou. Název zní Stranger Times a zdobí ji podobně podivně vypadající obrázek, který jsme mohli uzřít na desce minulé – The Tower. Dnešek sice napovídá o větší cirkusové teatrálnosti a snad i silnějším avantgardním pojetí, ovšem výsledek zní naprosto jinak, navzdory faktu, že právě Vulture Industries patří mezi špičku metalu, jenž smíme nazývat avantgardou.

Hledejme za tím vším asi vývoj a jistou dospělost kapely, neboť oproti svým začátkům jejich současná tvorba je více umírněná, klidná a posluchačsky vyrovnaná. To trochu odradí fanoušky, kteří měli rádi jejich divokou jízdu, která se nechala slyšet na prvních dvou deskách. Tam jsme mohli v jistých momentech hovořit o špetce blacku. The Tower je pak jakýmsi pojítkem mezi dneškem a historií skupiny. Bylo to album nesmírně silné, podmanivé a přesto nelehké a těžko prostupné. Ta tíživost najednou nabrala další hmoty a dnešek je více vláčný až melancholický. Nějaká divokost, či typicky cirkusově kabaretní ladění už je v nedohlednu. Na druhou stranu možná právě tato poloha může přilákat ty, kterým předchozí tvorba nesedla.

Přiznávám, že první dojmy byly pokleslé a vlastně ani dnes si nejsem zcela jist, zda přistupuji k albu správným způsobem. Ty dřívější nahrávky měly přeci jen větší charisma a jejich trvanlivost je již prověřená, dokonce v případě debutu už desetiletím své existence. Snad i Stranger Times čeká podobný osud, ale pro ty, kteří sledují kapelu de facto od počátku, to bude patrně nejslabší článek jejich barvité mozaiky. Vnímám to tak, navzdory pečlivě poskládané a v jistých případech snad i progresivní hudbě. Ačkoliv progresivní… zkrátka vážné, lehce složitější a zejména avantgardní v jistém slova smyslu. Chybí mi totiž nějaký výrazný katapult, co s člověkem zahýbe, při kterém si ihned dokáže vzpomenout i na to, jak kapela vystupuje živě. Čili divoce, teatrálně, trhaně a co se zpěváka týče, tak vyloženě kabaretně a oddaně. Z nových skladeb si už moc nedokážu udělat obrázek, kterak Bjornar bude chodit mezi diváky a dělat s nimi vláček. Už i ta oprátka, lampa a jiné divadelní rekvizity postrádají v kombinaci se současnou muzikou smysl. Ale třeba se pletu, kdo ví.

Tím vším rozhodně nechci dávat na srozuměnou, že je deska mdlá, prázdná a bez emocí. To by to nebyli Vulture Industries, aby do svých skladeb nedokázali namontovat několikero charakteristických prvků pro jejich jméno. Můžeme se argumenty opírat zejména o vokál, který všechno tak nějak táhne a určuje směr, náladu a celkový dojem z písní. Toto dobře vystihuje song Strangers, kde jeho utrápený hlas nabízí podmanivou škálu pocitů a melodie refrénu je prakticky nevymazatelná z paměti. Jen to tempo a celkové rozpoložení je zkrátka na úrovni klidnější, než bychom kdy mohli očekávat. Více vyrovnané, více dospělé, vážné a okleštěné od nějaké snahy znít za každou cenu jinak, divně, třeba i tvrdě, když na to zrovna není nálada. Jednoduše vývoj. Není to tím, že by kapela vyměkla - jen prostě v momentální situaci uklidnila své veselí, a přesto všechno dokáže stále znít silně znepokojivě a nervózně, což je jakási devíza jejich osobitého stylu. K tomu dopomáhá i podivná soustava fotografií v bookletu, které jsou na jednu stranu úsměvné a na druhou stranu plné otazníků a rozehrávají všelijaké možné příběhy, které si může pozorovatel v souvislosti sám vystavět.

Stranger Times rozhodně není nejsilnějším albem kapely. Ale rovněž ji neposouvá pod hranici pomyslného průměru. Ta deska je možná až moc složitá na to, aby se do ní člověk dostal bez problému. Je to o náladě, detailech a dalších individuálních pocitech. Stačí okusit a nechat se vést. Smysl to všechno rozhodně má a určitá síla tam určitě je.