Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na sklonku loňského roku vyšlo album, které osobně považuji za jednu z nejlepších českých desek roku 2012, jaké jsem měl možnost slyšet. Její otcové sdružení v kapele (matce) Mindwork jí dali do vínku velmi nevšední jméno, Eterea.

Mindwork ve své tvorbě odedávna čelí náročnosti progresivních a technických výzev deathu. Minulé album In to the Swirl se vyžívalo v obdivných pohledech k americké legendě Death a snažilo se podržet klesající pochodeň daného stylu, což se jim v našich podmínkách dařilo. S Etereou se má všechno jinak.

Při prvním poslechu jsem byl upřímně zaskočen změnou stylu, která je natolik výrazná, že jsem měl z počátku strach ze zklamání. Skoro nic nebylo jako dřív, tehdy ve víru. Jakoby album natočila zcela jiná kapela. Snad jen Martinův hrubý zpěv mi napovídal, že jsem na správné, původní adrese. Došlo totiž k výraznému odklonu od deathové smršti a hudba se hladce rozprostřela po různě osetých lánech úrodné černozemě. Jako se mění kaleidoskop teplých barev polí a luk při pohledu z letadla, tak vnímám různě syté vůně a barvy, které Eterea nabízí. A vůbec nemám problém se v této krajině orientovat, stačí jen pozorně poslouchat a klikatá stezka po mezích a remízcích vás tou širou plání bezpečně provede.

Mindwork na novém albu výrazně zjemnili a do svého řemesla přidali řadu melodických prvků. Mnohdy se tak brouzdám tichou tůní akustických pasáží, které nabízejí čistou a hezky čitelnou kresbu jednotlivých nástrojů. Ty ponejvíc proplouvají síněmi zadoomaného rocku až k veselým lahůdkám načichlým jazzem ( silně ovlivněné skladby The Stream Of Causality, Mind Renewal, Eterea Collapse aj.).

Velkých změn doznal Martinův hlas, který se na albu oddává nejen growlingu, ale zaměřuje svoji pozornost i k umění Gottů a ostatních zlatých slavíků. Svůj um poctivě dělí mezi tyto dvě polohy a netroufl bych si tvrdit, která má na albu navrch. Není to však tolik podstatné jako fakt, že právě tento dvojkolejní přístup plně vystihuje podstatu Eterey. Tvrdá i jemná zároveň, což se v tomto případě nijak nevylučuje. Netrvalo mi dlouho přijít na to, čím mě právě čistá poloha vokálu doprovázená jemným rockovým ševelením tak silně oslovila. Pokud tomu dá posluchač čas a nechá působení písní otevřené dveře, výsledek nemůže být nijak překvapivý. Přeženu, když zmíním podobnost s britskou Anthemou, zejména v období alb Fine Day To Exit či Natural Disaster? Myslím si, že ne. Příklady můžeme najít snad v každé skladbě, kdy se tvrdá práce stahuje do pozadí, aby uvolnila místo klidnému zamyšlení. To jsou ataky na city, jejichž mistrem je právě britská veličina. Mindwork tímto elementem vkusně prokládají progresivní tvrdost, která je stabilním základem jejich chrámu.

A právě tento fakt mi zpočátku uštědřil malý šok, který nastal hned ve druhé skladbě. Zde se po hoblovaném úvodu, který mi evokoval vypalovačky starých black/trashových chásek z let devadesátých, hudba jako mávnutím proutku změnila v jemnou romanci zasmušilých bardů. Stačilo však pustit minulost z hlavy a nechat se oslovit novou kapitolou životních peripetií.

V celkovém kontextu tak posloucháme vynikající progresivní rock, ve kterém jsou pevně vrostlé kořeny technicky zahraného deathu, ale který již není tím zásadním menhirem. Spíš je prvkem v cestě, o který se proud hmoty tříští ve střepy, aby se tyto následně spojili v mozaiku vymazlené muziky.