Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Japonci Mono patří k základním stavebním pilířům post-rockové scény. A jako leader a ikona, se posunují ve své tvorbě s každou další deskou mimo zařaditelnost. Inspirací pro Mono jsou prý Sonic Youth, Ennio Morricone nebo samotný Beethoven. Takaakira Goto, kytarista Mono, přiznává svou velkou inspiraci filmem Breaking The Waves. A nejen tohle všechno dalo kdysi dohromady čtveřici muzikantů, kteří už od počátků uměli vystavět vlny hluku jako málokdo. Ovlivněni My Bloody Valentine a noisovou vychřicí Sonic Youth vydali prvotinu "Under The Pipal Tree" a za rok "One Step More And You Die", kde dokonale dospěli. V současné době mám ale neodbytný pocit, že v té době byli Mono na svém pomyslném vrcholu.

Orchestrem a zvonkohrou prokvetlá dvě poslední alba jsou bezesporu zásadním krokem k vlastnímu, novému výrazivu kapely. Hlukové stěny, které rozervaly křehké motivy v jeden opojný celek, jsou obroušeny na minimum. Mono byli vždy o pozvolném rozvíjení jednoho motivu na skladbu, pokaždé se ke konečné katarzi dostali jiným způsobem a mnohdy se ona chystaná vlna odehrála pouze v náznaku. Každopádně noisový řev kytar, stavějící mohutné stěny kolem dokola, se z jejich hudby postupně vytrácí. Naléhavost motivů je postupně rozvíjena ve spolupráci se smyčci orchestru, který se stal nedílnou součástí aktuálních desek. Mono finálně opouštějí klasické post-rockové výrazivo a jdou vlastní cestou křehkých písní a co možná největší epičnosti.

Deska "For My Parents" prakticky dokonale navazuje na minulý počin "Hymn to the Immortal Wind". Každá skladba má jasně daná pravidla rozvíjení co možná nejemotivnějšího motivu, jaký Mono dokázali vymyslet. Ten je podporován po většinu času smyčcovou orchestrací, aby se proměnil v opojný vrchol, který se snaží být maximálně intenzivní. Takhle to Mono dělají už dávno a musím uznat, že tohle opravdu umí. V čem naopak postupně spatřuji slabinu jejich nové tvorby, je to, že se až přespříliš snaží znít jinak – použijme výrazy emotivně, epicky nebo osudově. Nejlepším příkladem je singl a zároveň první skladba "Legend". Tato bezmála dvanáctiminutová věc stojí na jediné melodické lince, kterou Mono zběsile šťaví co můžou a neustále staví další a další epické vrcholy až k nesnesení. "Legend" je pro mě vlastně historicky první skladba, kterou už poměrně často přeskakuji, protože mi přijde překombinovaná (i na tak jednoduchý motiv). A právě v tom cítím slabinu jejich současné tvorby: čtveřice se snaží vyjádřit emoce až tak intenzivně, že se skladby zbortí samy do sebe a nepůsobí tak, jak by měly. 

Ve tvorbě Mono spatřuji velký odkaz nadčasových GodspeedYou! Black Emperor, kteří v roce 2000 nahráli album "Lift Your Skinny Fists Like Antennas to Heaven". Kanaďané už v té době nahráli prazáklad všech jemných a křehkých skladeb, spojených se smyčci, ze kterých dodnes čerpají jak Mono, tak i Sigur Ros a další. V rozvíjení jednoho motivu post-rockovým způsobem vidím ovlivnění mezi sebou i u další veličiny God Is An Astronaut. Máme tu dobu, ve které začal být těsný kabát mnoha velkým jménům. Sigur Ros se vydali experimentálně do bezhlukových vod, až na pomezí ambientu. Godspeed You! Black Emperor se pomalu stávají přehlednějšími, ale stále mají intenzitu divokého exploziva. Isis to zabalili a rojí se mnoho dalších, kteří hrají jako o život z odkazu velkých jmen a pojmů. Pro mne je otázkou, zda je cesta současných Mono tou správnou. Jsem na rozpacích, protože čím déle desku "For My Parents" poslouchám, tím hůře ji trávím. 

Mono dospěli příliš rychle a nesmazatelně se zapsali do historie už dávno. Fascinovala mě jejich syrovost se smyslem pro timing, kdy svou intenzitu včas utnout. Cestou o tuto schopnost sice nepřišli, ale přestali překvapovat a urputně se snaží o novou cestu. Pro mě je to bohužel především o broušení několika silnějších motivů, žádná přidaná hodnota navíc. A to je na Mono příliš málo.