Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Z otců a matek zakladatelů vydržel do dnešních dnů jedině kytarista a programátor Steven Bradley, jinak všichni ostatní nastupovali do rozjetého vlaku vypraveného komandem odpadlých výpravčích. Změna nastala i u vydavatele, kolos Century Media nahradila nezávislá kalifornská firma Artery Recordings.

Iwabo jsou věrni živelné a divoké produkci jako v začátcích. Míchání sestavou probíhalo za pochodu, vlivy a inspirace se zvolna mísily a tak nedošlo k nějakému výraznému rozvoru nůžek mezi debutním ep a současným Hail Mary. Pokud už se někde ledy pohnuly, tak jen velmi decentně a ve stínu. Pro hlubší srovnání ovšem necítím mandát, na to mi kapela  pod kůži zalezla jen mělce.

Co udeří do uší a co nejde odbýt jedním slovem, je zpěv. Tady se udělal kus práce a personální rošambo se obhájilo. Výkon Courtney La Plante mi přijde výrazně dospělejší a vyzrálejší než vřískot Krysty Cameron, která působila dojmem pubertální rebelky poflakující se s partičkou kluků s touhou dělat mizernej randál. Courtney v sobě spojuje nepominutelnou sílu rebelie s vyostřenou agresí, ze které je možná paradoxně cítit určitá vyspělost a rozum. I tak jde o naprosto šílený projev. Courtney se mění v naprosté zvíře, bez rozpaků klesá na úroveň nemyslící fauny a dává průchod touze neukojeného hladu. Je jako rašple, bez zaváhání dře se stále stejnou intenzitou až nemůžu jinak než běžet do dílny ozkoušet ostrost svých pilníků. V těch nejsurovějších momentech se zjevuje vyšinutá holčička s hrací skříňkou, šilhající po zkaženém lízátku. Když na několika místech opráší svůj civilní hlas „dámy z kanceláře“ (Green Eyes, Doomed To Fail pt. 1, Your God Is Too Small), je to celkem příjemná změna.

Skladby jsou vedeny duchem zdánlivého chaosu, do jehož řádu je potřeba se prodrat i za cenu nějakých obětí. Všeobjímající mlátičce dominují nepřirozeně znějící kytary zapojené do nekompromisní sterility šlechtících krabiček, které do éteru nepustí jediný přirozený zvuk. Kvílení, škrčení, industriální hlomoz, to jsou atributy míchající se se skromnou složkou tradičně chápaných riffů. Podladěná kytarová linka posluchače provází přízemními vrstvami skladeb, na kterých jako ohnivé erupce tančí ustřelené fantazie kytarových efektů. Ani to nejde nazvat sóly, jsou to takové pokroucené šperky extravagance, které rozšiřují bohatou nabídku vjemů. Pod hladinou tepe rozmarný rytmus měnící se stejně jako nálada za mikrofony, rychle graduje z pomalých, rázných úderů k rachotu sypaného štěrku nebo se potácí v mezerách chybějících not. Zkrátka metalcore ve výborné kondici, do kterého se mísí stopy grindu (Killed To Death) a skromný čas se najde i pro jednu pohodovou brnkačku.

Asi je jasné, že v případě Hail Mary se nedá mluvit o nějakých melodiích, které by posluchače ohleduplně vedly k vyvrcholení. Výjimkou je skladba Doomed To Fail pt. 2, která je fakt moc hezká, ale v kontextu alba úplně mimo. Poslech celého alba na posezení tak dá celkem zabrat. Neustálé nápory agrese dělené nicotnými stopami ticha, nervní kvílení a brutální řev se po čase slívá v těžko popsatelnou masu kraválu. Lepší je se nabudit několika kousky a poslech si rozdělit na delší časový horizont. Alespoň já to musím dávat na etapy, jinak bych se zbláznil.