Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Monster Magnet - Mastermind

Monster MagnetMastermind

David3.2.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Raveland X 2508
VERDIKT: Z Mastermind je na kilometry daleko cítit energie, zápal a oprávněné sebevědomí. Další výborné album obohacující již tak našlapanou diskografii MM, hluboce smekám...

Davea Wyndorfa osobně považuji za takového Lemmyho Kilmistera stoner rocku, ať už se podobají svou nezlomnou vůlí pouštět se do dalších a dalších rock´n´rollových dobrodružství, životním stylem nebo charismatem, díky němuž dokáží pouhým mrknutím oka ovládat davy svých věrných. Těžko budete hledat lepšího praktikanta otřepaného sex, drugs, rock´n´roll, i když v posledních pár letech to Dave s veselými pilulkami přeci jen omezil. Inu, ani takový král stoner rocku není nesmrtelný.


Absence halucinogenních létacích povzbuzovadel ovšem na výsledném soundu Monster Magnet zaplaťpánbů není ani v nejmenším znát. Podle mě by Dave dokázal i z posledního alba Britney Spears vykouzlit špínou a psychedelií nasáklý opus, nad jehož velikostí by se dlouhá léta skláněli zarostlí rockeři drsní jak desítka šmirglpapír. Pění chvály na desky Magnetů tak trochu hraničí s nošením padlých borovic do Boubínského pralesa, ale což, dobré hudby není nikdy dost a té z pera černovlasého démona obzvlášť. 

 

Převratné stylové změny se ani tentokrát nekonají, což není zrovna žádné velké překvapení, ale o nějaké strnulosti se také hovořit nedá. Stejně jako všechny předchozí nahrávky se i Mastermind svým způsobem odlišuje od ostatních počinů MM. Oproti poslednímu záseku 4-Way Diablo z roku 2007 se nálada hlavního tahouna a skladatele posunula od častých space výletů prošpikovaných přímočarými vypalovačkami směrem k pomalejším a zatěžkaným valivým tempům, které dávají vyniknout precizní kytarové hře Phila Caivana a Eda Mundella, dlouholetého Daveova parťáka, který bohužel koncem minulého roku kapelu opustil. Takové šlehy, jako Dig That Hole, titulní Mastermind nebo Gods And Punks znějí vskutku skvostně a jednoznačně dávají na srozuměnou, s kým máme tu čest. I když v celkovém kontextu působí deska setsakramentsky hutně a nekompromisně, Dave ani tentokrát nezapomíná na vzdušnější, hravější chvilky, jako v 100 Million Miles nebo závěrečné All Outta Nothin´.

 

Žádný jasný hit, který by byl schopen okupovat příčky komerčních hitparád ovšem nehledejte, proč taky, období přelomu milénia, kdy se Magneti hřáli na samém Olympu popularity se již nikdy nevrátí, ale ani tak není, proč truchlit, kvalitka si vždy cestu najde i bez pomoci všemožných šášulů z MTV a podobných teleshopingových kanálů. Mastermind funguje vítečně jako celek, jednotlivé tracky na sebe přirozeně navazují a teprve dohromady disponují tou pravou zničující silou, proto rozpitvávat každý z nich znamená jen zbytečné plýtvání drahocenným časem čtenářovým, který by ho jinak mohl smysluplněji trávit jejich soustředěným poslechem, a věřte, že si vaši pozornost jednoznačně zaslouží.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky