Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nad minulou deskou Monster Magnet jsem se docela rozplýval a když jsem si teď zpětně po víc než třech letech přečetl svou tehdejší recenzi, skoro si říkám, jestli jsem nepřechválil. Na druhou stranu album Mindfucker minimálně v mé hudební sbírce přežilo a při volbě, kterou desku z diskografie kapely si mám zrovna pustit (a mám je skoro všechny), vlastně nemám vůbec problém sáhnout právě po něm. A že konkurence především z poctivých devadesátých je docela silná. Z tohoto pohledu jsem od jedenácté nahrávky vlastně ani moc nečekal a spíš jen v doufal, aby to nebyl nějaký vyslovený průser. Což není.

Troufám si tvrdit, že A Better Distopia v prvé řadě zaujme svým obalem, což je eufemicky řečeno asi tolik, že titulní obrázek je pěkná hrůza, za kterou by se červenal nespíš i Rob Zombie. Jaký byl záměr, co tím kdo sledoval a proč se někdo rozhodl provokovat natolik barevně příšernou kombinací, nevím a vědět nechci. Pod touto hromadou nevkusu se ukrývá třináct skladeb včetně dvouminutového intra, které v podstatě bez potíží naplní představu o energické rockové desce určené pro bezstarostný poslech, pro festivaly, pro velká pódia a pro vyprázdnění hlavy. Psal jsem to už minule a klidně to zopakuju i tentokrát - Monster Magnet jsou pro mě předobrazem kvalitně zmáknutého (stoner) rockového mainstremu a chtít od nich cokoliv navíc je stejně tak naivní jako nesmyslné. Minule tohle platilo prakticky pro celou desku naplno, tentokrát si dovolím napsat, že ne vše na desce naplňuje moje očekávání bez výhrad a zívací místa album obsahuje. Takže se bude šťourat.

Bude se šťourat, a to docela brzo, protože hned po odehrání svižného otvíráku Born to Go navazují dvě docela nudné skladby, u nichž si nejsem jistý, jestli se Wyndorf nesnaží vzkřísit psychedelické období kapely (hlavně Solid Gold Hell) ... což proboha raději ne. V jistém smyslu zvolnění představuje i pohodová Be Forewarned, u níž poprvé naplno vypluje na povrch zvuková nařvanost celé desky. I když je to svým způsobem zoufalé, ani tohle mě v zásadě nepřekvapuje, byť moje osobní přání jednoznačně směřují jinam. Druhá rádoby hitovka desky je Mr. Destroyer, do níž si Wyndorf dovolil vložit dost netradiční přemostění a trochu tak narušit jinak pravidelně předoucí rockový kolovrátek, což v důsledku nevím jak přijmout, protože ono je to především trochu divné.  Od této skladby už se nicméně nedokážu zbavit pocitu, že A better Dystopia je dramaturgicky poskládaná podle jednoduché šablony - pravidelně roztroušené hitovky pěkně doměkka zabalené vatou ze všech stran.

Což může znít trochu přísně a v důsledku nespravedlivě. Album i ve své druhé polovině plyne docela v pohodě, ale právě na slovo „plyne“ je potřeba dát důraz. Nepřekvapuje ani přemírou energie, ani přílišnou hráčskou invencí, ani mírnými nápady v mezích zákona, byť třeba zapojení foukací harmoniky v Situation je docela fajn. Skladba ale jako celek nezaujme a předchozí Death je vyložená nuda. V této části desky je asi nejvíc cítit pohasnutí elánu, který mě tak zaujal na předchozí řadovce a který občas docela marně hledám tentokrát. Dvojice skladeb Situation a It’s Thrash nepřesáhne ani hranici tří minut a i při tak malé hrací ploše se poměrně brzy dostavuje pocit lehké vyčerpanosti. Zní to přísně? Možná ano, ale spíš bych za tím hledal to, že od Wyndorfa bych si přál víc a podobné nástřely ve srovnání s jeho vlastní historií neobstojí. Dokonce by se dalo říct, že skončí dřív, než se začne dít cokoliv většího.

Nová deska bude v rámci diskografie kapely patřit k těm slabším, což píšu s plným vědomím toho, že se to někomu nemusí líbit, a že bych si sám přál napsat něco jiného. Jenže důvodů proto není moc a dokonce bych řekl, že je jich dost málo. Měsíc dva poslouchání a člověk začne mít neodvratný pocit, že došel až na okraj a že desky víc už nevymáčkne. Prostě album pro bezstarostný poslech, pro festivaly, pro velká pódia a pro vyprázdnění hlavy. Víc z toho dneska nedostaneme.