Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Necrocock - Truchlohry

NecrocockTruchlohry

redakce12.12.2025
Zdroj: CD digipak / promo od autora
Posloucháno na: truchlohravých přístrojích
VERDIKT: Truchlohravé double recenzování Necrocockova nového alba, vhodné to hudbě do těchto krátkých zamlžených dní, ve kterých se dobře umírá a ještě lépe o tom sní.

Když mozek rozkmotří se s míchou, je to zrádné....


(Victimer): Necrocock je vrchní harmonik nemocného a krásného umění, které spojuje v jedno a dělá to svým naprosto originálním způsobem. Bizarní Mozart české kotliny, který vyrostl ze svého mládí, ale to v něm zároveň pořád dříme a dodává jeho hudbě nevinně zvrácený rozměr, který nikdy nezestárne. Kdo si plete alba Necrocock s alby Kaviar Kavalier, není hoden, to jen tak pro začátek. Poslední léta je Tom Kohout mimořádně aktivní a prakticky každý rok nás oblaží novou nahrávkou, častěji právě pod svým pseudonymem Necrocock. Na této jeho značce je včetně dema a Konvalia aktuálně zavěšeno už dvanáct podivuhodných zastávek. Kdo tomu propadl jako já, jistě ví, čeho se hlubší příjem autorovy tvorby týká. Nové album Truchlohry vyšlo 23. listopadu a zdobí jej mlhavě snová atmosféra, hudebně protknutá jako hravá syntetika s truchlivě funerálním pozadím a důvěrně známým hostujícím doprovodem. Graficky pak vyvedená v bizarně abstraktním pojetí, za jehož výslednou podobou vězí nadaná malířka a vizuální umělkyně Tereza Laznová. Jo, tohle má svoje čaro.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/necrofotomumie1.jpg


Jinak je Tom na novince vlastně už typicky stylově nezatížen. Ano, albu vévodí jakási snová sychravost a zastřenost - vemte si třeba samotný úvod a závěr alba v podobě skladeb Jsme zatíženi duchovní pýchou a Sen o nekonečných pokojích. Je tu hodně syntetických rytmů na úkor například živých bicích a vše je to samozřejmě o klasicky atmosférickém a příjemně nakažlivém stylu komponování. O silných melodiích, které se vkradou do hlavy a pustit ven je už nejde. Necrocock v tomto ohledu nijak neslevil, jeho vrozená muzikálnost se těší pořád velké plodnosti. Jinak jsou Truchlohry ve své sychravosti vlastně hodně barevné album. Chvílemi milé a až hřejivé, jindy zase podivnější a hypnotické. A hodně se v něm umírá. Je to vyrovnaná kolekce ve smyslu síly a účinku skladeb a jinak vlastně volně se proplétající harmonie posbírané z různých hudebních koutků autorovy studnice nápadů. Od rytmicky našlápnuté Havárie v Necrocockově čtvrti, přes sice pochmurně se vinoucí, ale pak díky melodickým vokálům rozkvetlým věcem jako Zachytím tvou krásu nebo Na klášterních lukách, až po křehkou cestu podzemím V soustudánčí. Taky je zajímavé si poslechnout a porovnat, jak Necrococka inspirovala píseň A ty se ptáš co já, aby si složil vlastní Trochu vázne hlas.


Nové album je znovu nakažlivé představení. Postavené na truchlivě zastřeném syntetickém spodku a vydatné na to, jak se z něj odrazit a prosnít si Truchlohry od začátku do konce. Já k tomu přidám vlastní prožitek, kdy se mi deska dostávala do hlavy o něco pomaleji, než bývá zvykem, což mi vždycky vyhovuje. Asi jsem se přizpůsobil tomu mlhavějšímu pohonu skladeb, jako když se ráno nechce vstát a pak až postupně skrz mlhu vykouknou první paprsky a než zase zapadnou, zůstanou celý den s oparem v příjemně zastřené symbióze. Někde tam dál je čisté azuro, ale my si užíváme svou rozostřenou krásu, která poodhalí jenom něco. Truchlohry jsou taky takové. Hlavně se vykašlete na hledání, jak album stylově ukotvit, o tom to vůbec není. Je to o jeho dané a zvýrazněné atmosféře. Tomáš rýmuje své podivuhodné zhudebnělé básničky, nechává je prostoupit mrtvolnou, funerální bezvýchodností, a pak je transportuje dál do éteru.

 

 

 

 

(Garmfrost): Stalo se milou tradicí dostat od Toma Necrococka každý rok nové album. Jednou pod hlavičkou Kaviar Kavalier, podruhé, a to častěji, pod jeho osobní značkou Necrocock. Všichni jeho příznivci ví, jak to má Tom rozděleno a proto není s podivem, že jeho nová sbírka zvoucí se Truchlohry je dílem meditativním, snícím a pochmurnějším než třeba Hairy, Hairy z minulého roku.

 

Jsem překvapený úspornější stopáží Truchloher, díky které je album strhující. Ve své valivé síle na nic nečeká, graduje (dá-li se tak nazvat monotónně zasněná nálada nahrávky) a nabízí jeden hit za druhým. Živé bicí v podání Honzy Kapáka zazní pouze v odpichovější Havárie v Necrocockově čtvrti, která jako by vypadla z nějakého alba Kaviar Kavalier. Vedle Tomova zpěvu zazní také hlasy jeho hostujících kolegyň – kouzelné Nazaru Bokaz a něžné Andrey Baslové. Truchlohry jsou smírem mezi umělými a přírodními nástroji. Naprogramované bicí, syntezátory, elektronika na jedné straně a na druhé kytary, anebo vietnamský lidový instrument Đàn Bầu. Ten např. v truchlivé V soustudánčí nádherně poutá veškerou pozornost. Nemám vyloženě tip na nejlepší nebo nejvýraznější píseň. Každý song si jde v podstatě vlastní cestou. Melodické linky a postupy jsou důvěrně známé a já se jimi konejším. Přitom nutno přiznat, že se Tomovi stále daří přijít s nahrávkou, odlišující se od zbytku diskografie. Ano, místy jsem si vzpomněl na Lesní hudbu, protože třeba v Kukačce se pracuje s podobnými atmosférickými i lyrickými postupy. Jsme v přírodě, je nám smutno a umíráme.

 

Vedle smutna a tíživé nálady můžeme zaregistrovat Tomův smysl pro černý humor a užít si můžeme mistrnou práci se slovy. Tohle zkrátka roste. Tom Necrocock hravě strčí do kapsy nejednoho klasického básníka. Truchlohry ve mně probouzí závislost, což se mi děje pokaždé a málokdy tato závislost odezněla. Nálada i nádherné melodie ve mně rezonují a stejně jako loňská kaviáří pecka Hairy, Hairy hraje přesně pro moje rozpoložení.

 

Umíráme v přesvědčení, řev se mění v ječení...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky