Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Womb Of Lilithu je sedmou dlouhohrající deskou švédské trvalky, k jejímž květům můžeme čichat již od roku 1989. Z toho by se dalo usuzovat, že půjde o dílko vyzrálé, schopné se postavit nepřátelskému okolí. Ovšem často se očekávání nenaplní a kotouček se musí spokojit s funkcí plašiče ptáků na balkóně. To není ani zdaleka tento případ. Album se chová sebevědomě a hrne se vpřed s plnou vervou, za pomoci vycpaných ramen a urputného zanícení v obličeji. Možná vypadá trošku komicky tím jak se snaží pouštět hrůzu, ale věřím v jeho upřímnost. V tomto konkrétním případě mi nevadí, že jeho šat není příliš moderní, věci se často opakovaně vrací znovu do oběhu a na početných buticích je to vidět. Aktuálním dílkem pokládají Necrophobic zrestaurovaný pentagram mezi základní kameny metalového světa.

Album Womb Of Lilithu si nehraje na nic čím není, a tím u mě získává bodíky za upřímnost. Stejně tak oceňuji jistou nevyhraněnost, v jejímž důsledku se plynule vznáší nad rozmazanou hranicí sobě blízkých stylů, které zavání černotou a smrtí. Nic náročného ani objevného, tohle dělá hodně kapel. Tady mi ale fortelné řemeslo voní a tak můžu jen dumat proč. Snad za tím stojí časté přilévání trashových hořlavin, jejichž vznětlivost dodává punc pikantního nebezpečí. Deska reaguje a vysílá spousty hrubé energie. Nevím, jestli Necrophobic pracovali i v minulých letech podobně. Já se s nimi naposledy potkal na Bloodhymns a tam to ještě tolik namíchané nebylo.

Death zaneřáděný špinavým a rychlým thrashem, jemuž jde v patách sirný zápach. Tímto směrem album směřuje. Dřevní a jednoduché vály typu Furfur, Splindour Nigri Solis nebo Asmodee prostě můžu a ještě si přidám. Je to jako jízda motoráčkem, kdy vrčení motorů občas narušuje řev motorových pil činících se podél trati. Různé klony téhož, hluk na mnoho způsobů a navztekaný vokál, který na stará thrashová díla také rád vzpomíná. Svoji chvilku pro svou pilku dostávají intra, outra a podobné blbiny. Něco lze tolerovat, někde je to trošku mimo. Fakt nevím, proč v takové řezanici musí kvílet nějaká žena za doprovodu klavíru (závěrečná Amdusias)? Rozbíjí to koncepci tvrdé seance, která by měla končit tupým úderem do hlavy. Co mi naopak nevadí, je troška atmosféry, kterou mají některé songy nadělenou. Paimon je oděna do efektu sborových zpěvů, podobně se tváří i Marquis Phenex.

I když podobné nahrávky čím dál víc míjejí můj vkus, s tímhle albem si rozumím. Snad je to srozumitelností, nenáročností a přímým sdělením. Jsem v podstatě jednoduchý člověk a Necrophobic se o nic složitého nesnaží. Trošku náročná může být stopáž, celých čtrnáct skladeb vám sebere hodinu a ještě skoro deset minut. To je hodně dlouho i na detailní prostudování bookletu, který se nemůže pochlubit příliš nápaditým obalem. Kýčovitě pojatá kresba démonické Lilith patří k tomu slabšímu, co se dá v krámu najít. U Necrophobic ale těžko najdete něco jiného, je to cosi jako povinnost a nikdo nemůže očekávat nějaké progresivní spirály nebo zamlžená jezírka. Obal ctí obsah, já tedy ctím obojí.