Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Decapitated u nás pilně sledujeme, je to banda, která si pořádný díl pozornosti zaslouží.

V jejich dráze je možné sledovat určitý vývoj, kapela nestojí na místě a nevyžírá zásoby nahromaděné během let. Už tak dobré není to, že z mého pohledu ustupují z něčeho lepšího

k hodnotám nižším, než by jsme si zasloužili. Stále v jejich případě nejde mluvit o průměru, jde

o dobrý metal, který desítky plagiátorů zahalí do pláště zapomnění a odešle do depa. Jen se někam ztratil punc brutální techniky. Decapitated zvolna sestupují z trůnu technického kreslení a jejich skici jsou stále jednodušší a přímočařejší. Tvorbu jim nahlodal moderní, nabušený sound, takový, který se cítí doma v úplně jiném ghettu.  

V kapele to stále nějak vře a hladina se ne a ne uklidnit. Sestava se mění skoro co album a jedinou jistotou je kytarista Vogg hrající pod praporem setnutých od samých začátků. Ani zpěvák Raffael v kapele nevyrostl, ale od roku 2009 už dokázal zapustit kořeny. Zbytek je čerstvá krev nemající s historií nic společného. S postupným odklonem od dosavadního putování je tak třeba počítat. Proto se nebavme jen o tom, že kapela přeřadila a vydala se cestou přístupnější a modernější. Snažme se v tom moderním pojetí najít živiny.

Chlapi jdou s dobou a stvořili koktejl atraktivní, divoké a ne už tak nebezpečné zábavy. Najít

v něm můžeme exotiku Sepultury s dravou, nasranou tváří mladších ročníků rebelujících zdánlivě bez příčiny. Adolescentní protest se nakonec nezvrhá v otevřenou rebelii, ovšem stále cítím jeho nevybouřenou podstatu, která hrozí budoucí erupcí. Doufám, že Decapitated budou držet nohy v pevném soklu vlastní historie a tohle pnutí ustojí.

Není třeba nějakého dlouhého studia k pochopení faktu, že Anticult stojí na lehce pochopitelných riffech, které si po chvíli zapamatujeme a skladba se stává naším kamarádem. Současně zůstala milá snaha vložit do nenáročných melodií vsuvku rozšafné techniky, bez které by Decapitated nebyli tam, kde jsou. Skladby neklesly na úroveň přímočaré jízdy od márnice

k márnici, ale obsahují v sobě víc hudebních motivů. To je staví pořád vysoko nad průměr a odmítám slyšet nejapné dotazy, jestli si kapela obdiv ještě zaslouží. Pište si, že jo. Někdy mě zaskočí trochu jankovité sólo, pravda, ale tak napjaté entuziasmem, že to chtě nechtě žeru bez polykání. Váhu nerozhodného hodnocení drobátko vyrovnávají táhlé kytarové tóny šířící mentalitu studené, pochmurné atmosféry.  

Anticult je masakr, i když cítím lehký smutek z toho, že se logo Decapitated zvolna rozplývá ve zmateném plýtvání krevními deriváty. Už se nechytám na první ťuk, ale stejně končím na hromadě. Nezastavitelná mašinérie moc prostoru k dumání nedává, její cesta vede kolem otevřených hrobů přímo k modle protikultu. Silný, moderní a přímější. Takový je Anticult.