Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Negativa - Negativa

NegativaNegativa

Sorgh23.12.2011
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Quebec, Kanada, rok 2005. Cosi se dere z podhoubí tamní smrtelné scény a po chvíli s údivem pozoruji, že je třeba na světě přivítat nové seskupení toužící trýznit a deptat náročností své práce. Řeč je o deathmetalové sebrance kanadské provenience, skupině Negativa.

Jejími pilíři jsou dva členové Gorguts – Steeve Hurdle a Luc Lemay, kteří zde, a nebojím se použít to slovo, týrají nebohé kytary. Dalšími do mariáše jsou Etienne Gallo za bicími a Miguel Valade basující. Dle dostupných info se k nim na čas přidala i sličná děva, nějaká Roxanne Constantin, ale to se desky, kterou hodlám podrobit studiu, ještě netýká. Tohle miničko natočili v sestavě čtyř chlapíků, ještě s Dominiquem Lapointem na pozici basa, kde ho posléze vystřídal Miguel. Toliko o sestavě. Mini CD Negativa je jediným zákuskem, kterým nás mohou Kanaďani oblažit. Víc toho bohužel nestihli. Tak se na to mrknem, věc má tři kousky, moc se nezdržíme.

 

Jak jsme zvyklí u Gorguts i tady nás hned od úvodu vítá disharmonie a kakofonie rozeklaných zvuků. Pro neznalé těžko se orientovat, my co víme trsáme do rytmu. Ano, typický rukopis, který známe právě od jejich blízkých příbuzných, je tady se vší pompou a snaží se nás, avšak marně, naprosto rozladit. Vrzání a skřípot vercajku se probíjí skrz střední ucho až do hlavy a způsobuje fatální vibraci v kostěném labyrintu. Druhá věc mě překvapila totálně funerálním tempem, za které by se nemuseli stydět ani ty největší ikony světového doomu. Potácející se průvod jen ztěžka nese futrál s ostatky, nohy se podlamují a hrozí ztráta rozkládajícího se nákladu. Je to trudná a zapeklitá věc. Osoba nepoučená by hádala buďto naprosté šílenství protagonistů anebo snad zkoušku nepříliš zručného kvartetu. Já však o genialitě nepochybuji a kochám se. Úsměv se mi dere na rty, když kvičící kytary odehrávají finále do ztracena. Ve třetím fláku se vracíme do typické roviny NegativaGorguts. Snad aby nám trošku vrátili rovnováhu těžce vychýlenou předchozím kusem, ocitáme se opět ve světě chaosu a nočních můr, o kterých bychom ani nechtěli vědět nic bližšího. Zůstaňme v zóně poslechu a radujme se z „bezpečí„ reality.

 

Koho už nudí poslech tuctovek a lehce předvídatelné hudby, ten možná uvítá deci kumštu, který není těžko zaměnit za projev šílenství. Dá se na to náhlížet i z téhle stránky. Mně je ovšem bližší myšlenka muzikantské avantgardy a svobody, kdy se v hudební tvorbě může jedinec doslova vybláznit. Cesta Negativa je mi blízká, nacházím v ní krásnou a sympatickou složitost vkusu. Zdá se, že Negativa pokračují tam, kde prozatím skončili Gorguts. Na poslech těžce identifikovatelné rozdíly, podobnost, až bych řekl stejnost, je zde neoddiskutovatelná. Komu to vadí, jeho problém. Mně ne, jsem rád, že odkaz Gorguts žije dál.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky