Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Blackmetalová deska od kapely z Ethiopie. Jaká hudba může být produkována ve východní Africe? Tento příspěvek bude hodně exotický, protože tohle je hodně jinde, než jste u metalu zvyklí. Pro kapelu Nishaiar je to každopádně již pátá deska, jsou aktivní od roku 2016, takže nepřicházejí jako nováčci. A na desce Nahaxar je to hodně znát.

Každého příznivce černého kovu musím varovat, že se nejedná o black metal v pravém slova smyslu. Kapela se sice snaží svou muziku takto označovat, jde ale o hodně vzdálený počin všemu tomu severskému zlu, které bychom mohli očekávat. Je tam pouze „otisk metalu“, který by mohl, ale zároveň i být nemusel, přítomen. Deska Nahaxar je zvláštním, hodně intenzivním prožitkem. Je to rituální muzika, dokáže být hlubokou vnitřní cestou, která si z metalu bere pouze intenzitu. Mnohdy jsem měl pocit, že se účastním spirituálního rituálu než pouze toho, že poslouchám metalovou desku. Jste v Africe, která prostupuje muziku ze všech stran.

Nishaiar jsou prostoupeni krajinou, z jaké pocházejí. Africká kultura je dodnes v mnohém založena na starých pravidlech, vycházejících z přírody. Jejich vnímání duševního bohatství je zprostředkováváno rituálními tanci a rytmy, jaké se odrážejí právě v muzice Nishaiar. Metalové prostředky jsou tu pouze jednou z mnoha možností jak se vyjádřit. Upřímně bych se nedivil, kdyby kapela v budoucnosti metalovou složku zcela vynechala, pokud by měla dojem, že ji příliš svazuje.

Deska Nahaxar je něčím velmi nevídaným. Je to prožitek, v pravém slova smyslu. Nelze ji poslechnout jen jako kulisu, jde to hodně do hloubky. Proti metalovějším předchůdcům se Nishaiar stali lepšími náladotvůrci, kteří umějí kombinovat přemíru vlivů s metalovou složkou. V extrémních polohách, kterých není mnoho, připomenou Oranssi Pazuzu. Pokřivený skřehotavý hlas a valivý, drtivý rytmus. Je zajímavé, jak intenzivní a extrémní dokáže být kapela, která se jinak pohybuje v hodně poklidných vodách (šestá skladba Renas).

Nahaxar je deskou pro ty z vás, kteří hledají netradiční postupy. Vkládají do své hudby folklórní vlivy, jaké v Evropě nenajdete. Umění spojit svůj folklór s diametrálně odlišnou – zde metalovou – složkou, se povedlo v některých částech doladit slušně, v některých pasážích to ale trochu dře. Dojem přeplácanosti v bezpočtu motivů, které se přelévají jeden přes druhý, by vůbec nemusel být. Ne každá skladba tak drží dobře pohromadě. Mínusem bude přesto pro většinu posluchačů pouze to, že je to příliš málo metalový počin, který ctí hlavně své domorodé kořeny.

Deska přesto působí svěže a já z ní mám dojem, že ji vytvořila parta lidí, kteří své řemeslo umí. Kapela ctí svou zemi, vkládá do hudby odkaz svých předků a nebojí se dělat věci po svém. Tahle parta by mě hodně zajímala naživo, protože nikde není moc známo, kdo za čím stojí a kolik lidí tuhle muziku tvoří. Vidím tu poměrně velký příslib do budoucna, i proto kapele dávám prostor, aby si i u nás našla své posluchače.