Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Post-rocková formace Wang Wen patří asi k nejznámějším čínským kytarovým kapelám a troufám si tvrdit, že jejich jméno má v žánrové komunitě dost solidní zvuk. Jejich historie je docela dlouhá, jejich diskografie obsáhlá, živá vystoupení intenzivní a jejich status tomu odpovídá. Ostatně psali jsme o jejich desce Sweet Home, Go! (2016) a chválou jsme rovněž nešetřili, byť cesta do ní nebyla snadná a vyžadovala si čas a trpělivost. Jenže přesně takoví Wang Wen jsou a asi nebude překvapení, že přesně na této hraně se v jejich případě bude lámat chlebík.

Aktuální deska se jmenuje 100,000 Whys (a nevím proč), vyšla v září za Pelagic Records a od té doby se jí snažím přijít na kobylku. Přiznám se, že zatím (a ještě pořád) je to dřina a jejich nových osm skladeb ne a ne přijmout za své. Jejich souhrnná délka opět přesahuje hodinu, i když jen lehce, ale v tom si myslím, že hlavní problém nebude. Dlouhé skladby a v důsledku celé desky byly a jsou této kapele vlastní a kdo už se do nich jednou pustil, musí s tím počítat. Na svém místě jsou i ostatní atributy jejich tvorby, tedy na post-rock naroubované smyčce, dechy a taková pro Evropana orientální drobnokresba (zkuste skladbu The Ghost), ale přesto jakoby tentokrát ne vše sedlo úplně dobře.

Zásadní problém, samozřejmě můj čistě subjektivní, je malá dramatičnost skladeb, malý důraz na gradaci, přílišná jednotvárnost a cosi jako nevzrušivost. Všechno tohle je samozřejmě hooodně relativní, protože jak už jsem uvedl výše, neagresivní, nedynamický a na první poslech lehce zakřiknutý přístup je téhle kapele vlastní. Navíc v detailech je strašně moc slyšet, jak kapela při tvorbě aranží přemýšlí, klade důraz na jednotlivosti a velmi pečlivě zvažuje, jaký nástroj a zvuk se kdy a kde objeví. Do tohoto bodu OK a po pravdě se lze do desky zaposlouchat, stejně jako se lze zadívat do mikroskopu a žasnout nad tím, co je v něm vidět. Bohužel podívat se na věc z dálky, z odstupu, v tomto případě znamená lehký pocit zklamání z poměrně nezáživného a nevýbojného celku.

Při poslechu nové desky (a bylo těch poslechů fakt hodně) mě mnohokrát napadlo spojení cinematic post-rock, tedy ideální partner pro nějaké velkolepé promítání přírodních scenérií nebo prostě jakéhokoliv jiného, vhodného vizuálního doprovodu. Ano, obloukem se vracím k tomu, že tahle kapela naživo, s velkým plátnem za zády, dokáže pro očkované vykouzlit strhující zážitek. Poslech doma, osekaný o vizuální složku a bez jakýchkoliv dalších oporných bodů může působit trochu sterilně a bez energie, což můžeme dávat za vinu dramatické době, skvělé souběžné desce japonských kolegů Mono (ZDE), anebo prostě jen tomu, že jsem se blbě vyspal. Nejlepší samozřejmě bude, když si to poslechnete a názor si uděláte sami, za mě prostě trochu nuda, byť moc pěkně udělaná.