Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Německou stálicí na metalovém nebi je už dlouhou dobu kapela Obscura. Taky jsme se jí svého času na našich stránkách dost věnovali, ale pak se zájem přesunul jinam, bylo to takové nějak pořád stejné. Dlouho jsem se tak obskurnímu umění těchto technicky zdatných Němců nevěnoval, asi i proto, že jsem postupem času dával přednost jednodušším a přímočařejším formám smrtícího řemesla. Té složitosti kolem nás bylo už tak dost, takže jednoduché výplachy se zdají být lepší medicínou než krkolomné hudební uzly. Avšak dozrál čas podívat se, kam se kapela dostala, jak se na ní projevil čas. Tím, že chlapi vydali nové album, vyskočila jiskra a já se do něj vrhnul po hlavě.

Obal celkem očekávaně ctí tradici a kompozičně se přiznává ke svým stvořitelům. Šikézní logo, temné barvy, tady je vše v pořádku. Dalším nepsaným pravidlem zůstává, že desky od Obscury nejsou určeny k relaxaci a odpočinku. Jsou jako natlakovaný papiňák, kterému to syčící přetlakáčem do zrovna vycíděné kuchyně a kolem lítá namíchnutá hospodyňka. Akce, pohyb, nebetyčná energie, pod těmito hesly taje mladý život. Cítím, jak se mi topoří každý nerv v těle a opět nevydržím sedět v klidu, to jsou povědomé pocity. Omílat kecy o tom, jak jsou muzikanti šikovní a technicky způsobilí k opakovaným lobotomiím mě nebaví. Kdo se orientuje, tak s tímto faktem počítá, kdo ne, ten během několika minut pochopí, že otevřel pekelný stroj. A Sonication čerpá z bohaté historie i s potřeby jít stále dál. S vědomím, že zase tolik nového se už vymyslet nedá, sleduji snahu dobývat známé cesty jiným způsobem, obráceně nebo při jiných teplotách. Je tu celá řada podobností, známých podpisů a opakovaných postupů, které stačí mít rád k tomu, abych o albu mohl říct, že je dobré. Pro milovníky techniky jde o povinnou četbu, ale i mnoho dalších může v tobogánech melodií najít zalíbení. Troška samolibé onanie patří k nutnému dobru/zlu a kdo si není jist, ať má v kapse zahřátý Kinedril. Kapela sama možné nevolnosti řeší příjemnými basovými linkami, které zpěněný chymus drobátko utiší. Baskytara je zde tradičně nadmíru vytížená, je jí všude dost a kromě svébytných toulek uprostřed hudební skrumáže se nebojí rozjet skladbu, jak slyšíme v případě Evenfall.

Album má celou řadu pěkných, melodických pasáží, ve kterých se svezeme na kdejakém kytarovém sólu a neřešíme složitosti. V tomto ohledu je album příjemně vyvážené. Svůj díl dostanou fanoušci melodického death metalu, pro které může být zajímavé, že se jim kapela s pověstí technických a progresivních mágů tak dobře poslouchá. Možná mají i trošku navrch nad druhou skupinou, která si libuje v technických finesách a krkolomnějších postupech. Těchto lahůdek je dostatek, rychle se střídající riffy ve spolupráci s čmeláčím bručením tlustých strun tisknou punc ryzosti a známé kvality. Přesto nejde o žádné šílenosti a vše harmonicky zapadá do melodických vzorců, které skousne většina. Album drží prapor svižného a energického metalu, na balady stále nedošlo a studnice tvořivosti nevysychá. Povědomou jistotou je hrdelní projev zpěváka Steffena, který může být pro někoho příliš stereotypní a já souhlasím, že s hlasem nijak zvlášť nečaruje. Drží se svého hysterického skřehotu, občas si ho nechá trošku zefektovat, a neúnavě drmolí texty. S dechem je na tom stále dobře a na jeden nádech toho dokáže napáchat docela dost.

A Sonication je album držící všechny esa v ruce, ctí svůj původ a i přes nepotlačovanou podobnost se svými předchůdci z něj nevykukuje ani marnost, ani nuda. Možná je melodičtější než bych čekal, ale to ničemu nevadí. Ani tak to není hudba na každý den, ale v ten správný moment dokáže chytit za srdce.