Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Plzeňsko se v podstatě stalo jakousi baštou tuzemského black metalu a tím nejlepším, co lze v těchto končinách a dotyčném žánru najít, je dle mého názoru Panychida, jež si nastavila laťku dosti vysoko už svým skvělým debutem "Paganized". Na něm si pánové utvořili poměrně originální skladatelský rukopis a konečně ukázali, jak u nás dělat poctivý pagan metal na světové úrovni. Ocenit je nutno i fakt, že od začátku odmítají být kapelou výhradně pro české fanoušky a všechny své počiny vydali ve spolupráci se zahraničními labely a podpořili mnoha živými vystoupeními v mnoha zemích.

V současnosti se Panychida prezentuje svým již čtvrtým řadovým počinem s epicky působícím názvem "Haereticalia - The Night Battles". A neméně epicky působí i jeho hudební náplň, neboť se seskupení rozhodlo obohatit svou tvorbu o orchestrální prvky, jež se celým albem prolínají. Částečně se tak děje na úkor folklorních vlivů, které sice úplně nevymizely, ale ve velké míře ustoupily právě symfonickým pasážím. Takový posun je sice poměrně nečekaný, ale o nějakém progresivním přístupu samozřejmě nemůže být řeč. Boom symfonického black metalu proběhl již někdy na počátku tisíciletí, kdy vyšla vrcholná alba tohoto žánru jako "Prometheus" od Emperor, "New Obscurantis Order" od Anorexia Nervosa či "Puritanical Euphoric Misanthropia" od Dimmu Borgir. A nutno dodat, že už tehdy si tyto spolky se zakomponováním orchestrace poradily nápaditěji a rafinovaněji, jakkoliv rozhodně nelze říct, že by pojetí Panychidy znělo lacině nebo snad hloupě.

Kapela na své novince rovněž znatelně zvolnila a klade větší důraz na melodie a majestátnost. "Haereticalia" se po většinu své hrací doby pohybuje spíše v pomalejších a středních tempech a do poctivých blackových "sypaček" se pouští jen zřídka. S tím souvisí i celkem podstatná změna na bubenickém postu, který opustil ostřílený borec Honza Kapák a byl nahrazen Sheafraidhem, známým z kapel Stíny Plamenů či Trollech. Jeho styl je znatelně přímočařejší a řekl bych, že i méně zajímavý. Kapákovu bubenickou živelnost a cit pro detaily nahradila poněkud nezáživná a místy unaveně působící rutina bez nápadu, což je velká škoda. Desce příliš neprospěla z mého pohledu ani změna studia, neboť Panychida poprvé nenahrávala v Kapákově Hellsoundu, ale v KSV Studios, jejichž zvuk mi přijde méně čitelný a průrazný. Zkrátka nemá takové "koule" jako ten "hellsoundovský".

I přes všechny tyto výtky lze nicméně s klidným svědomím označit novinku "Haereticalia" za zdařilou. Hlavní zásluhu na tom má dvojice Honza Vaněk a Sinneral, jejichž kytarová souhra vytahuje počin z průměru a tradičně působí velmi nápaditě, osobitě a kreativně. Na druhou stranu především prvně jmenovaný je tím, kdo by mohl tvorbu spolku posunout aspoň trochu do progresivnějších vod, neboť schopnosti a skladatelský um mu k tomu rozhodně nechybí. Určitě by to bylo přínosnější než objevování již objeveného v podobě velkolepě působící orchestrace či silného odéru klasického heavy metalu. V tomto směru se mi nejednou zasteskne po Honzově fenomenálním projektu Oblomov, který je momentálně bohužel zřejmě neaktivní.

Panychida tentokrát vsadila na větší přímočarost, melodičnost, epičnost a pomalejší tempa, ale ve výsledku její novinka bohužel nepůsobí tak zajímavě jako předchozí alba, byť rozhodně nelze mluvit ani o žádném propadáku. Přesto je zjevné, že se pánové vydali posluchačsky vstřícnější cestou. A i když tak činí s patřičným vkusem a nápadem, jejich tvorba jakoby ztratila něco ze svého osobitého "pohanského" kouzla. Stále se nicméně bavíme o nahrávce světových kvalit, a to u české metalové kapely není zrovna málo…