Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Musím přiznat, že osud australské disonantní úderky Ploughshare mě doposud míjel, takže bylo třeba si ho trochu nastudovat. Protinožci mají na kontě tři alba a pokud první dvě slibují přehledný black-death s přesahy do doomového teritoria a koketování s mašinkami, to aktuální je od nich na míle daleko. Předloňské dílo Tellurian Insurgency určitě splňovalo parametry zajímavé a svým způsobem neotřelé práce, ale odkaz debutu In Offal, Salvation rozvíjelo poměrně urputně. Na prvním albu se styl Ploughshare zformoval a bylo možné si jej osahat. Kapela se teprve rozbíhala a nebála se ani dlouhých ruchových ploch. Dvojka znamenala posun, ale v současném rozlišení nijak zásadní. Ty doomové a industriální poryvy byly snadno k dohledání, protože byly vytažené na povrch. Zato dnes se věci mění.

Ploughshare jsou zářným příkladem kapely, která kompozičně a instrumentálně vyzrála během dvou posledních desek, kdy doslova překopala svůj výraz. Ta tam je přímočará krutost, pohltily ji vrozené vlohy pro disharmonii, jazzová basička a chuť dostat své umění na novou, až avantgardní úroveň. Novinka Second Wound má daleko širší záběr a je mnohem techničtější. Celkový výraz kapely je důmyslnější a to, co kdysi plulo na povrchu, je dnes schováno pod nánosy jiných vrstev a motivů. Není to v první řadě jen nátěr a hra na efekt. Což při vší úctě k prvním dvěma albům právě z nich trochu cítím. Ploughshare dnes nabízí nový náhled do jejich načernalé duše. Až se chce říct, že jejich špína a podzemní náklonnost je podávána z lepších míst.

Pokud jde o komplikovanost, neřekl bych, že Ploughshare nahráli složitou desku. Vyhráli si se stavbou kompozic, hodně zamíchali kartami a možnostmi, kolik toho zachytit a pohltit, ale výsledek je docela stravitelný. Teda pro ty, kteří podobné muzice holdují. Ploughshare jsou nepřehledně přehlední a skutečně mě baví, jak si v té ryzí disonanci hravě poskakují. Jako by šílení Ephel Duath došli v jednom balíčku spolu se současnými, až afektovaně disharmonicky nastavenými kapelami a vše pak bylo přepnuto do speciálního zvukového módu made by Ploughshare.

Ano, můžeme se tu pobavit na téma, jaká další jména může současné tvarování kapely připomenout, ale to je dneska už zcela normální a v drtivé většině také očekávané. Přesto mi způsob, jakým Ploughshare všechny motivy a kreace namixovali, přijde natolik výživný, že se dá mluvit o velmi svěží hudební hmotě. Kreativita vítězí, technika nabrala tentýž směr. Nové album je kakofonním vývěrem z hlubin a umělecké poznání sebe sama. Samozřejmě věřím tomu, že ne každému bude tento způsob imponovat, ale u mě tomu tak je. Respektive jsem se dostal do fáze, kdy mi spousta kapel přijde naprosto nudná tím, jak vyžírá ty ostatní a jen málo je ochotná distribuovat svoje know how. Kakofonních ochotníků je tady někdy až moc. A protože jim nerozumím, rozumím víc těm, kteří zní zdravě odvážně a mohu se v tom lépe orientovat. To je myslím celé a novinka Ploughshare mi v tomto směru zcela vyhovuje.

Snáze se umím ponořit do jejich zvuku, vibrovat jejich podzemím a užívat si detailů. Objevit se dá množství roztomilých ploch a témat. Hudebně se proplétat podivnostmi a přitom znít přirozeně. Vnímat ten soulad nesouladu. V hudbě Ploughshare pořád cítím zbytky továrního chladu, jen je daleko víc uschován pod do popředí vyvalenou disonantní sílu. Avantgarda, podzemí, vyšilující vokalista a pak ta basička. Ta si to vyloženě užívá. Přes všechny tyhle aspekty je Second Wound hodně tvárná a atmosférická muzika. Má svou tvárnost a atmosféričnost postavenou na stejnou úroveň, jako svou chuť hrát své technicky dotažené vylomeniny. Pořád je to kus šílené muziky, ale taky vyvážené, vybalancované. A plné divoké energie. A všechno tohle je pro mě prim. Zanechalo to svou stopu, jsem opravdu spokojený. I album Second Wound budu mít letos pověšeno na vánočním stromku a v hodnocení celého roku 2024 vysoko.