Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ray Alder - What the Water Wants

Ray AlderWhat the Water Wants

Sarapis13.2.2020
Zdroj: mp3 320
Posloucháno na: mp3 player // PC + AKG K44, Sennheiser MX 475
VERDIKT: Osobitý projev Raye Aldera v přímočaré dávce melancholického progu.

No vida, Ray Alder má svou první sólovku. Dalo se předpokládat, že když osudový parťák Jim Matheos obnoví kumpánství s ječákem Johnem Archem (ať už při vzpomínkách na Awaken the Guardian nebo ve společném projektu Arch/Matheos) a rozjede s ním byznys plný nostalgie, novodobý hlas Fates Warning nebude sedět doma v ušáku a kroutit palcem. To nedělal ani při dřívějších výpadcích své domovské kapely, vždyť ještě donedávna byl činný v ambiciózních Redemption, předtím nahrál dvě desky s Engine a tak dále. Tentokrát posbíral pár dobrých kamarádů-muzikantů a s jejich pomocí vdechl život nahrávce What the Water Wants, která na značce Inside Out vyšla loni v říjnu.

 

Album už od prvních poslechů působí jako civilní sbírka písní na pomezí hard rocku a prog metalu s jednoduchou strukturou a výraznými refrény. Na nic víc se tu nehraje, experimenty nejsou tím, co by tato voda chtěla. Mám na jazyku říct, že jde o odlehčenější verzi Fates Warning, ale tato charakteristika by seděla snad jen na formální stránku, kdežto v souvislosti s tíží některých vypjatějších momentů se o odlehčení mluvit určitě nedá. Sólová alba umělců bez nutkání instrumentálně exhibovat mají většinou velmi osobní vyznění a What the Water Wants do tohoto schématu zapadá ukázkově. Nejednou jsem si při poslechu vzpomněl na první album Warrela Danea Praises to the War Machine, kde to rovněž jiskřilo dávnými bolístkami a démony hlavního protagonisty. Naléhavost Alderova hlasu není o nic menší. Emoce ve skladbách jako Road nebo v úvodní Lost by se daly krájet a servírovat na summitech o klimatu. Přesto je to stále jeho typická práce a i když je tentokrát ústřední postavou a základním elementem nahrávky, projevuje též cit pro ústup ze středu dění a nechává skladby dýchat tam, kde jim sluší instrumentace beze slov.

 

 

Vedle Aldera má na albu zásadní skladatelský podíl Mike Abdow, který je příznivcům Fates Warning dostatečně znám skrze jeho působení v live sestavě kapely. Ten dodal nejvíce materiálu a po boku kolegy Tony Hernanda se postaral i o značnou část kytarových a baskytarových linek, včetně repetitivního slapu v Crown of Thorns, který mám v hlavě vyrytý snad nadosmrti. Kytary na nahrávce především kypří úrodnou půdu pro zpěvové linky a ku mé potěše je to prostřednictvím riffů, které se i samy umí zakousnout, zatímco frontman čerpá rauchen pauzu. Zvonivé aroma á la Parallels nebo Inside Out je v rychlejší A Beautiful Lie nápadnou známkou toho, že raná devadesátá jsou Alderovi stále blízká. Vlastně celá sbírka začíná s podobným vibem jako kdysi Images and Words. A já tomu jdu naproti s vyplazeným jazykem.

 

Co mi naopak není moc po chuti, je charakter zvuku nahrávky. Všechno je moderně naleštěné a uklizené, až to budí podezření, že si během nahrávání nikdo ani neusral. Sterilní a odlidštěný zvuk beru třeba u OSI, kde to koresponduje s hudebním poselstvím. What the Water Wants ale v jádru vyzařuje lidské teplo, které však přes dezinfekční roušku produkce proniká jen zčásti. Album také obsahuje pár méně výrazných skladeb. S nimi však udržuji zdvořilý vztah a to hlavně proto, abych se mohl vídat s jejich vyvinutějšími sestřičkami, kterých dal Ray Alder na svém debutu dohromady tak akorát, aby to stačilo na vyznání trvalé náklonnosti. Studené produkci navzdory.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Pekárek / 14.2.20 10:39odpovědět

Fajn recka, s tím zvukem souhlas:), naštěstí mi ta čistota moc nevadí, evidentně to popovější chtěl mít.

Sarapis / 29.2.20 23:45odpovědět

Ahoj, díky. Nejvíc mi vadí zvuk bicích, které jsou neživé a ploché. Trochu života do toho a míň samplingu.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky