Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Americká sebranka svým jménem From Hell asi příliš nenapoví a nevzbuzuje v našich končinách širokou vlnu zájmu. Při zmínce, že jde o soubor ostřílených chlapíků z americké metalové scény, možná někdo zpozorní. Po vyslovení příjmení Bostaph někteří netrpěliví otevřou příslušné weby a poslechnou si, čeho se to současný (opět) bubeník Slayer zúčastnil. Sekundanty má velmi ostřílené a materiál, který představují, není jen bohapustou zkaženou thrashmetalovou konzervou, ale pěkně žhavý materiál se slušně emotivní přidanou hodnotou.

Nahrávka „Ascent from Hell“ může zpočátku budit dojem, že půjde o provařenou kombinaci thrashe, blacku a death metalu, která svojí vyčerpaností nemůže nikoho překvapit. Avšak v případě těchto ošlehaných borců jsem tento předsudek zatratil hned při prvních povrchních ohledávkách. Přenos posluchače v čase, dejme tomu dvacet let nazpět, se From Hell daří provést naprosto bravurně a mohli by poradit nejednomu autorovi sci-fi literatury, jak se s tím vypořádat. Dokáží uchopit látku Cerebral Fix, Kreator, Death, Venom či Coroner a hezky zčerstva ji přednést nové generaci posluchačů thrashmetalových rytmů. From Hell nepotřebují k budování silných skladeb nic zvláštního, žádné moderní serepetičky, stačí jim jen jejich hlava, obyčejné kytary a umění vyjádřit pocity skrze obstarožní hudební vzorce.

Modernu, progres či avantgardu s experimenty si tedy necháme stranou. Stejně tak i čtenáře a posluchače po nich prahnoucích, zůstanou pamětníci nebo současní vyznavači old school přístupu. From Hell svým zaříkáváním otevírají staré peklo, jeho chapadla lapají náhodné kolemjdoucí, ale především i ošlehané thrashmetalové fanoušky, kteří do jeho prohřáté náruče skočí bez zbytečně bázlivého váhání. Přísun old school thrashingu je povětšinou velmi uhrančivý a sebevědomý, rozvážný a zároveň nabitý vášní. Pánové dokáží velmi důkladně budovat a kovat nálady, které mají opodstatnění a dlouhou životnost. Nelétají jen žhavé špony, ale přechody mezi skladbami nabourávají útržky hororů. Obyčejně tyto postupy rozbíjí atmosféru, zde se vše povedlo vybalancovat ku prospěchu věci. Ostatně, jak by jste chtěli udržet posluchače čilého v téměř sedmdesáti minutovém válu?!

From Hell přesto mají co říci, neštítí se atakovat devítiminutové hranice skladeb a stejně tak do nich vmontovat dotek Death či Slayer. Zmíněná uhrančivost dokáže právě v rozlehlých kompozicích vpustit do hry posluchače velmi rychle a dovolí mu prožít výlet do běžně zapovězených krajin fantazie a stavů myšlenek. Říkáte si, že jsem na nějaké chemii, když toto prohlašuji o ryze old school thrash kapele, ale plynoucí hudební fakta mi nedávají na vybranou. Hrátky nálad a drtivých rytmů jsou promyšleny do puntíku a nemám problém se jim oddat více, než jsem ochoten učinit u jakékoliv soudobé nahrávky. V okamžiku, kdy se do hry minoritně dostávají i čisté vokály, je jasné, že pánové postřehli kolegy Machine Head, na které letos spoléhám, že mi From Hell vystřídají v daném ranku na trůnu.

Občas se mi do popředí myšlenkového průjmu hrnou úvahy, že vlastně poslouchám ryze průměrný materiál, ale s každým dalším laufem se tyto pocity oslabují a nechávám se většinově střednětempým mazaným skluzem utavit. Nemocné refrény tu a tam s příbalem hitových nástřiků naprosto samozřejmě napochodují do hlavy a uhnízdí se tam navěky. Hudebníci často využívají výhodu vlastního podání a dokáží posluchače překvapovat, jakouže hru to vlastně po drtivém servisu budou v rozmanitých výměnách protěžovat, i když se hraje na staré dobré antuce. Občas dokáží dominantní středovou polohu rozbortit neúprosným žalmem. Tu nepropustnou mlhu rozfouknou hromadným melodickým halekáním či vyvětrají zatuchlou ranní atmosféru ložnice klavírním intrem. Poctivá hudba, kterou lze bez problémů uchopit a být na vlně spolu s jejími tvůrci. Člověčenství a ryzí radost ze hry ční ze všech záhybů a mně, nešťastníkovi, jenž prožil dospívání v thrashmetalových okovech, nezbývá než si užívat Stockholmský syndrom až do dna.