Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Loňskému debutu předcházelo čtyřskladbové EP Wreckage Of The Old World z roku 2013, ale o stěžejním vstupu na scénu se dá mluvit až s Green & Black přinášejícím opravdu zajímavou koláž tónů, myšlenek a rozdílného tempa plynutí času. Komu barvičkový název desky připomíná něco od amerických Baroness, je na omylu a měl by se zavčas vzpamatovat, protože jde o naprosto odlišný živočišný druh.

Obal desky toho moc neprozradí a spíš bych pod ním hádal nějakej ten folk nebo čundrkántryšou. Zajímavé však je, že ten obal je jen výřezem většího obrázku. Stačí se kouknout na jejich FB, kde je vidět celý a až tehdy začíná dávat smysl. Uvnitř skladovaná, složitá a tvrdá muzika je políčkem do tváře posluhovačům předpojatosti. Riftwalker se od začátku snaží obejít zažitá schémata a hledat spíš nepřímou cestu k výsledku. Podle toho jejich snažení také vypadá, ale osobně předem odmítám jakékoliv předčasné odsudky s odvoláním na nepochopitelnost.

Riftwalker svoje novátorství drží na vodítku, vše se děje v rozumném měřítku a skladby dávají zcela jasný smysl. Jde o spontánní a hravě osvěžený death metal kalkulující se všelijakými vyhrávkami, notnou dávkou vizionářství a všelijakými zvukovými dobrotami, mezi které je možno počítat např. akustickou basu. Celým svým snažením posouvají žánr zase trošku jiným směrem, o krok dál a album má díky tomu takovou velmi nesvázanou náladu. Struktura skladeb je docela hrubá, odlívání do formy jakoby proběhlo za pochodu a postupným vychládáním se získal ten správný tvar. Je to přímý protipól valivému metalu postrádajícímu kontrasty.

Vedle toho má album někdy podivnou, až lehce úchylnou náladu, kterou vyvolávají nepěkné zvuky podobné dětskému kvíkání či úpění zatracených zoufalců. Trošku to narušuje dosavadní lehkou atmosféru, ale jde jen o vzácná vyrušení. Přísné držení se stylu na Green & Black prostě nečekejte.

Přirozený naturel kapely není snadné určit, na to se v něm mísí hodně vlivů, ale z alba cítím upřímnost, radost a otevřenost novým věcem, to vše s přiznáním se k základům tvrdé hudby. Přez pozitivní a odlehčený dojem jde o tvrdý a dravý materiál s velmi svojskou atmosférou, která místy nahání strach. Zapomenout nesmím na jejich zřejmý obdiv k blacku, ke kterému se v nejedné skladbě lísají. Chladné metelice otevírající úplně jiné zdroje a tím, že jich je poskrovnu, album přiměřeně obohacují. Blacku to sluší hlavně ve výborné Intrinsic Degeneration, kde se asi v polovině skladby otevřou brány ledového Blashyrku. Slyšet tuto ojedinělou ukázku bez kontextu, myslel bych si, že jde o ryze blackovou desku čerpající z pramene klasiky. I vokál se dokáže z monotónního chropotu změnit na slušně škrékajícího havrana, což prostě ladí.

Riftwalker jsou zřejmými sourozenci svých krajanů Progenies. V obou případech nám země javorového listu poskytuje spoustu materiálu ke zpracování a ukazuje, že se na tamní scéně objevila nová generace pionýrů.