Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pojem okrajový žánr v případě polských Thaw nabírá na skutečných a hmatatelných rozměrech. Je to přesně takové hudební těleso, které dokáže hýbat mantinely, což z nich dělá právě ony okrajové rozšiřovače muzikálních brázd. Díky tomu to není s jejich tvorbou tak úplně jednoduché a vše se dá směle odvrhnout a jít o dům dál. Jenže deska Grains to nemá tak jednoznačné. Proto jsem recenzi na tuhle nahrávku neustále odsouval, a když se přehoupl rok… musel jsem jít s plechem na trh... nebo jak to je.

Kdysi mi sedlo do noty jejich dílo Earth Ground, později mě naprosto odrovnal jejich koncert v Žižkostele, ale to všechno bylo vlastně to jediné, kdy jsem se kapele věnoval. Říkal jsem si, že právě teď by mohla přijít na řadu vhodná chvíle, aby mě jejich muzika opět zasáhla. Jenže s Grains to tak prosté nebylo. Logicky jde o fakt, že hudební spektrum, které třímá kaleidoskop formace Thaw, nemá mnoho barev a pohybuje se v mezích černé až šedivé. Špína, marast a jiný sajrajt dokonale prostupuje jednak jednotlivé songy a jednak celkovou atmosféru díla. Hlubinný drone je atakován noisovými výpady. Bahnitý sludge se potýká s ambientní dekadencí. Nálada je na bodu mrazu, kdy rozmáchlé kompozice vykreslují ty nejniternější zhoubné pocity, které se daly v myslích autorů vykutat. Možná i proto si přečteme na bandcampu jeden ze štítků/tagů s pojmem free improvisation.

Smělá myšlenka likvidovat black metal kalným drone subžánrem nabývá pozitivních účinků. Není to likvidace v pravém slova smyslu, je to destrukce v tom dobrém. Ničí se tu především zažité konvence, za které se leckdo těžko dívá, jelikož nechce a nehodlá tolerovat možný směr dobývky. Ale ta žíla je bohatá a má smysl ji těžit. Proto se Thaw skutečně ničeho nebojí a dávají volný prostor všemu, co považují za účinné a náležitě mocně vyznívající. Proto vás první skladbou příjemně navnadí na snad ničím nerušený poslech, který ještě lze označit nálepkou kytarové hudby. S dalšími skladbami a jejich vývoji to už tak přímočaré není. Narážíme na hluchá místa, která umocňují transcendentální zážitek a rozvíjejí stav snad až hypnotických rovin. I tato prostora je pak zdupána elektronickou rozverností a kytarovou amplitudou neznající konce a zdá se, že i rozměru. Přehršel podivných zvuků v pozadí určuje noiseové podhoubí, na kterém vyrůstá mohutný monument experimentálního blacku, kde doom umírá jako nikdy předtím a sludge se topí v rašelině, jak stezku neznající zvěř.

Nemá smysl zde psát o nějakém velikánském průkopnictví. Ani nehodlám chválit jakási neznámá zákoutí hudebního světa, na která se kdekdo bojí jen posvítit, natož do nich přímo vkročit. Thaw na albu Grains ukazují, že tohle umí. Jde jim dobře se vyžívat v okázalé podivnosti, rozšiřují hranice a nebojí se pokoušet vlastní zatracení. Ale na jednoho smrtelníka je to přeci jen příliš. Těžko stravitelná a uchopitelná muzika v sobě ukrývá něco, co se běžně snažíme pojmenovávat, měřit a jinak zanášet do archiválií. Thaw jsou však v tomto smyslu nezvladatelní a nezařaditelní. Budují podzemní tunel na místo chrámu a možná proto jim to celé i tak uniká. Namísto zkrášlení jedné myšlenky se vrhají na další. Věty jsou pak nedopovězené a trochu si i odporují. Poslech není jednoduchý a bez patřičného rozpoložení jej ani nelze dokončit… Ale co už, stejně to pak všechny rozseká na cucky, až to bude možné zase někde vidět živě.