Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro ty, kdo se rádi bojí, mám dobrou zprávu. „Hroziví“ Sinister z Nizozemí jsou tu po dvou letech s další dávkou špinavého prádla, ze kterého kape krev. Vše je na správném místě, kosti se lámou s příjemným praskotem a hrdelní výhřez zní jako z amsterodamské katakomby. Sinister nazvali svoji novinku The Carnage Ending, ale já jim nevěřím ani slovo. Řezník, kterému jde dílo hezky od ruky, těžko odloží širočinu a nože do truhly pro další generace. Ne, bude svoje umění provozovat do té chvíle, kdy po něm bude poptávka. A řekněme si upřímně, na krvavé stejky a jelítka se lidi budou těšit pořád. Staré dobré logo korunuje scénku podřezaných andělů a nejde to jinak, než aby v základech klokotala krev. Dává nám to jistou nápovědu, že hudebně se bude pokračovat ve stejných kolejích. Tak, jak to máme rádi.

Na počátku všeho bylo intro, které jako by vypadlo z dílny Cradle Of Filth. A snad jen zde máme možnost volně dýchat, i když temný stín následné vraždy už nyní mrazí v zátylku. Zepár rychlých nádechů a prokysličení krve pomůže přežít pod dekou následného masakru. Zde bych snad vytknul přílišnou délku, která jen oddaluje agónii následujících minut, ale to může být sporné, protože necelá minuta a půl se jinému může zdát akorát. Ale co už, následný deathmetal je radost poslouchat. Nemá smysl dumat o tom, jestli je jiný než ostatní dobrá díla. Není. Je to totéž dobré řemeslo, které si můžeme pořídit na mnoha jiných místech. Je jen na nás, které kovotepecké dílně dáme přednost.

The Carnage Ending vyznává hezky čitelnou a masivní nálož, která má pevné základy v podladěném spodku kytar i basy, takový ten motor, z něhož místy povstává základ melodie, rozvine se v krátkou epizodu a opět zaniká v dunivém základu. Občasné erupce kytarového kvílení jsou samozřejmostí a patří k Sinister jako zadek na hrnec. Jako první musím zhodnotit bicí a vůbec rytmiku. Nejde o monotónně namlácené album, kde se buďto mlátí sláma volným tempem mlatu, nebo se zběsile uhání od začátku do konce. O dostatek rychlých pasáží fanoušci ochuzeni nejsou, z paliček se i zde místy stávají jen čáry a nestačíte třepat hlavou, ale důraz je kladen na čitelnou a údernou skladbu. Proto se i v té nejdivočejší jízdě neztrácíte a držíte krok s kapelou. Kopáky vydávají solidní kulometné dávky, jež udržují mašinu v tempu, na to jsou ale vyskládány přemýšlivé údery tvořící pružnou strukturu všech deseti skladeb. Ruku v ruce s tímto faktem jde i kvalitní zvuk, který nám dovolí sledovat celou jízdu od začátku do konce.

To je jedno z velkých pozitiv zejména u deathmetalové desky, že lze nástroje hezky rozlišit a užít si tak členitost hudby. Za mikrofonem běsní již pevně zakořenění Aad. Je to již čtvrtá deska, které propůjčil svůj hlas a práci s bubny přenechal jiným. Kdo Sinister sleduje tak ví, že není třeba lomit rukama, protože  práce s hlasivkama mu jde hezky od krku, tak jako kdysi kmital paličkama hezky od ruky. Hlubokým chraplákem poctivě zvrací a vysvětluje pravidla cechu. Největší překvapení však přichází až na konec. Závěrečná The Final Destroyer je zkrášlena decentními klávesovými vstupy v refrénech, které skladbě dodávají dramatickou atmosféru a šmak. Tento zhoubný nález v distálních partiích kadaveru je třešničkou na už tak krásně vybarveném díle.