Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Slidhr - The Futile Fires of Man

SlidhrThe Futile Fires of Man

Garmfrost3.9.2018
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem a všude
VERDIKT: S deskou The Futile Fires of Man se podařil Slidhr vystavět chrám, kde je prostor pro mlhavou temnotu, silnou atmosféru a výborné muzikanství. Nejlepší album Slidhr? Možná...

Na to, že členové Slidhr nejsou z řad líných kecálků, ale aktivně makají v čelních kapelách blackmetalové scény, není pětiletá přestávka mezi alby zas takový problém. Vezmeme-li v úvahu vysokou kvalitu s návykovou chutí, je až s podivem, čeho jsou tito pánové schopni. Ani čerstvá flákota The Futile Fires of Man není výjimkou a v rámci diskografie Slidhr si věru ostudu nedělá. Kdo čekal něco slabšího než nadprůměr, je škodolibý frflálek. The Futile Fires of Man je z těch nahrávek, na které se nezapomíná.

 

slidhr

 

Je jisté, že mít v zádech novodobého mistra nad mistry, Bjarniho Einarssona, máte vyhráno. Tento polobůh bubenické židle i na The Futile Fires of Man předvádí rytmická kouzla, střelhbité výplachy a razantní změny rychlostí. Obzvlášť obdivuji jeho práci s činely, které hrají samostatnou roli. Často přemýšlím, kolik rukou Bjarni vlastně má. Je jako Višnu. Protože nehledě na činely a řezání do hajtky, dominantní jsou pestré přechody a geniální dvojhra na kopáky. Ano, je evidentní, že bicí jsou zde lahůdkou a takřka nepotřebují ostatní nástroje a stále je co poslouchat. No, to by dojem z díla Slidhr zůstal poloviční. Písním vládnou strunové kytary Josepha Deegana, který zároveň ovládá guturální řev silou zkušeného vozataje. Nemusí se bát hluchých míst, když zatouží po sólových vyhrávkách. Vedle něj nyní totiž drhne basu další legenda, Garðar S. Jónsson. Uznáte, že taková trojice (na koncertech podpořená samotným Wannem) je absolutní zárukou geniální nahrávky, na kterou, jak jsem říkal, se nezapomíná. Upřímně, není prdel se ze začátku v desce vyznat. Působí jako vítr mezi prsty. Cítíte ho, ale nevidíte, ani nevíte, jak to celé dopadne. Bude bouře, nebo odvane v klidu pryč? Je to bouře!

 

Po špičkovém předchůdci Deluge bylo otázkou, zda může kapela ještě růst a případně kam. Deluge bylo monstrózní příšerou zasahující až někam k deathovým břehům. To naopak novinka šla na druhou stranu směrem k atmosférickým doménám. Zvuk i nálada dostala mnohem černější nádech a zároveň čistší produkci. Je mi jasné, že tohle bude problém a milovníci starých zel budou mít k „light“ materiálu výhrady. Ono je to, řekl bych, hlavně zdání. The Futile Fires of Man totiž není kdovíjakou pohodičkou. To je ten první dojem, kdy není sranda se do díla prokousat a obsáhnout ho. Časem zjistíte, že album není tak surové, jako byli předchůdci, ale s větším příklonem k jedovatosti a černotě kapela získala možnosti, jak znít krutě v plné pestrosti bestiální palety emocí. Styl Slidhr se krapet přiblížil k ostatním peklům, ve kterých tato trojice funguje, ale neznamená to, že je vykrádá a sází na islandskou jistotu. Ostatně hlavní tvůrce je Ir!

 

 

To, že se mi The Futile Fires of Man tolik líbí, je dáno odklonem od bohapusté brutality a tím většího obsáhnutí dusivé atmosféry. Skladby se většinou bičují k rychlému tempu, jsou však plné výtečných melodií a epických odboček. Můj častý příměr k bouři a moři je dán závratí, kterou z desky mám. Jako bych stál na vrcholu obrovské vlny, která šílenou rychlostí roste a hrozí mě rozbít o vyčnívající skálu. Je znát, že se kapela s nahrávkou doslova mazlila a každý detail je vypilovaný, aby seděl do komplexní mozaiky. Nic není náhodou. Slidhr si vystavěli chrám, ke kterému se minimálně já budu klanět a který musím mít ve sbírce. Uf, na to, že se létu říká okurková sezóna, vyšlo hned několik mistrovských nahrávek, které mnou řádně zacloumaly. The Futile Fires of Man roste každým okamžikem. Nadšeně Josephu Deeganovi tleskám a uznale pokyvuju hlavou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Richard / 3.9.18 15:15odpovědět

Zprvu mě novinka nechytla. Ale nakonec to docela vyrostlo. Pořád si přesto myslím, že na splitu s Acherontas to bylo lepší zlo. Bjarni je král. Chtělo by to novou Sinmaru.

Jarl / 3.9.18 7:36odpovědět

A mě nijak moc odporní Slidhr nepřipadají. Z toho bych řekl, že vyrostli :) Novinka je nevšedním dílem.

Victimer / 3.9.18 6:18odpovědět

Ne všechny tyhle zvrhlosti mají na to zaujmout. Slidhr to v sobě mají. Jsou odporní, dusí špinavýma rukama a nehrají to na nás.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky