Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Soft Kill jsou kytarovka z Portlandu, kde prostředí a klimatické podmínky k podobné muzice vyloženě svádí. My jsme si do této chvíle o tomto městě povídali jen v rámci některých metalových nahrávek, dnes si poprvé řekneme něco o post punku. Co na tom, vždyť se zas tak moc nezmění... Prim budou nadále hrát melancholie a smutné harmonie. Pouze namísto dobře mířené agresivity zvolíme skromnější výhled zpod okapu. Tím veškeré změny končí. Překvapení možná vzbudí nynější zařazení kapely pod krovky metalového vydavatelství Profound Lore, ale to vesměs nikdy nebylo tak striktní, aby lpělo jen na kovovém zvuku. K Profound Lore se Soft Kill vlastně vyloženě hodí.

Pro bližší setkání gotického druhu si pojďme říct něco víc. Za vznikem Soft Kill stojí maník jménem Tobias Sinclair, který si nechává říkat Grave a našly by se i další pseudonymy. Současné kapele předcházela formace Blessure Grave, která byla více ponořena do typické gotiky, načež vznik Soft Kill doprovázela návaznost na odkaz kapel jako Wire nebo The Chameleons. Pro ještě bližší přiblížení by bylo dobré zmínit zvučnější jména jako The Cure nebo Joy Division. Zkrátka a dobře post punkové ikony.

A na těch staví i přítomnost Soft Kill. Choke je už čtvrtým albem souboru a stále se drží původní předlohy, neb úkroky stranou jsou symetrické pouze s aktuální sestavou kapely. A lidí se v ní prostřídalo už docela dost. Ta, která je podepsána pod konečnou podobu novinky, klade důraz na organičtější sound, který působí nejplněji ze všech dosavadních nahrávek. Posun ve zvuku kapely je od debutu An Open Door jasně znatelný. Celkově mi ovšem ve srovnání obou opačných bodů historie přijde sympatičtější ten první. Slyším v něm víc hravosti a nespoutanosti, určitě také nevyspělosti, a právě ta je na tom všem nejzábavnější.

Novinka je plná chytlavých, pavučinou omotaných linek, ale také jsou tu pasáže, které vedou k pouhému uspání. Nohy na křesle se chvíli houpou do rytmu, pozorují stíny na stěnách, které dělají světla z ulice, a pak se najednou začne otvírat pusa a je tu chuť jít si lehnout. Neříkám, že se rovnou nudím, ale občas je ten nezájem o další dění víc než jasný. Muzika Soft Kill je ospalá sama o sobě, protože tak to bylo kdysi dáno a jde jen o to, neupadnout do úplné letargie. V přítomnosti Choke jsme pořád v plusových hodnotách, ale červíček pochybností občas zahlodá a je rázem po mystice.

Současný post punk dýchá a snaží se rozvíjet, co světu kdysi dal. Berličky, které pomáhají Soft Kill k vlastním krůčkům jsou ale tak pevné, že se na ně sama kapela spoléhá až moc často. Jasně, člověk už v tomto specifickém projevu sotva co vymyslí, ale jde o to, jak umí být dnešní kapely v tom, co chtějí pomocí starých pardálů sdělit, obratné. Soft Kill jsou fajn ve smyslu ukojení post punkové dušičky, ale to automaticky neznamená, že jejich alba musí být trháky. To poslední je silné ve svém plném soundu, schopnosti přehrát pár posmutnělých (skoro)hitovek, ale také umí donutit k slušnému klimbu s ústy dokořán. Ale co..., ti skalní budou jistě zahojeni. A já svým způsobem taky.