Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K recenzi se mi dostala debutní nahrávka moravských Somnus Aeternus a po několika společně strávených rendez vous jsem ji zařadil k deskám nejednoduchým a skoro bych řekl schizofrenním. Vedle sebe tu fungují momenty zajímavé a nápadité společně se těmi, u nichž smysl jejich existence pochopíte jen stěží; celek tak působí poněkud rozháraně a pocity v posluchači mohou kolísat  v celém spektru emocí a nálad.

Rozdvojená anabase se začíná už u CDčka a bookletu, jehož grafické ztvárnění nepostrádá dobrý nápad a smysl pro elegantní jednoduchost, ale pouze do té chvíle, dokud se budeme bavit o vnitřních stránkách. Rozhodnutí dát na titulní list onu malůvku bylo nešťastné, neb obrázek jakési paní Smrti s levou rukou asi o polovinu delší než pravou působí amatérsky, nemluvě o dalších proviněních proti anatomii či perspektivě. Na druhou stranu nelze opomenout přiměřenou obsahovou stránku tištěného materiálu, nechybí texty skladeb, ani další podstatné informace pro ty, kteří se o ně budou zajímat. Výjimku tvoří pouze neuvedení studia, kde se nahrávalo a pak osoby, která provedla mix – obojí ve světle slyšeného záznamu by jistě mnohé vysvětlilo.

Hudebně se S.A. brodí doom metalovými vodami, které dokáží patřičně rozčeřit rychlou deathovější pasáží. Především jsem ale rád, že se neutápí ve vzorcích z raných 90. let, jejich projev působí více dnešně a méně staromilsky. Pravděpodobné vzory lze hledat u Swallow the Sun v jejich počátcích, v melodiích Saturnus, či – při poslechu čtvrté „Of the bond“ – u melodiků Insomnium. Kompoziční a aranžérská práce nepatří k těm, které by vás uzemnily svou originalitou a převratnými nápady, ale dobrý standard u velké části z celkových desíti skladeb jí upřít nelze. Silnou partií je bezesporu Wohmova sólová kytara, která mě oslovila i při živém hraní a k níž se celkem slušně přidává i kytara druhá. Jejich dialogy povedeně rozvedené do mixu desky („Everything else is a lie“ nebo rytmicky nápaditá záležitost v „Decrepitus“) patří k těm nejzajímavějším místům nahrávky. Samostatnou kapitolou jsou party kláves, které jsou vynikající, pokud dokreslují pozadí (chcete-li atmosféru) písně a naprosto ubíjející při převzetí vedoucí úlohy ala Dark the Suns. Třetí skladbu, kde otrocky sledují vokální linku, a navíc nepochopitelně díky mixu vyčnívají nade vše, včetně vokálu v refrénu a kopáku v nejrychlejší pasáži, přeskakuju zcela jistotně. Podobným osudek končí i pátá věc, bez ohledu na její skvělé intro...

Nakonec pár slov k technickému provedení nahrávky. Nezodpovězená otázka ohledně nahrávacího studia nabírá na významu především kvůli zvuku bicích, který je ... takový zvláštní. Především kovadlinový zvuk jednoho činelu působí ještě neslyšeným dojmem. Není to špatně, jen by mě to zajímalo. Mix mi přijde dobrý především u kytar, jejich selekce do sterea je povedená a posluchač má možnost pátravého poslechu – snad někdo docení. Vyváženost nástrojů ale pokulhává, již zmíněné klávesy (hlavně ve třetí skladbě) nebo sólová kytara v úvodním songu potápí vokál, což s ohledem na jeho dominanci v ostatních částech nepůsobí dobře. Do uší bijí i velice prudké fade-outy, konce páté či šesté skladby jsou provedeny dosti necitlivě. Mastering je dnešní, dynamiky zvuku se nedočkáte, stejně jako prostorového pocitu při poslechu. Jedním slovem – ploché.