Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Souldrainer - Architect

SouldrainerArchitect

Sorgh23.6.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Přínos aktuální desky hodnotím jako minimální, ale oproti minulé tragédii se podařilo udělat kousek práce. Ten toho sice moc nemění, ale budiž. Architect mi přijde tvrdší a více „zlý“.

Neměl jsem  moc  chuti babrat se v těchto vodách, ale nakonec jsem vzal kapelu Souldrainer na milost a připustil si jejich zbrusu nové album k tělu. Předchozí  veskrze špatné závěry jsem hodil za hlavu a nechal vytrysknout pramen naděje na lepší umístění. A když se postupem času ukázala tato naděje jako lichá, ani mě to nijak zvlášť nepřekvapilo. V duchu jsem tušil, že tohle není kapela překvapivých zvratů a zásadních alb.

 

Se stylem vrostlým pod kůži se jen těžko šibuje a Souldrainer se o to ani nesnaží. I po letech věří na drsnou vizáž v kontrastu s výrazně melodickým nánosem, který jako cukrová krusta tlumí kyselost nezralého citrónu na okraji sklenice. Asi už bych se zdráhal nazvat to death metalem, ale to je problém mnoha dalších, kteří jaksi vyšuměli a ztratili původní mapu k pokladu.


Přínos aktuální desky hodnotím jako minimální, ale oproti minulé tragédii se podařilo udělat kousek práce. Ten toho sice moc nemění, ale budiž. Architect mi přijde tvrdší a více „zlý“. Je to trošku vtipné mluvit o zlu v souvislosti s touhle bandou, která se válí v melodických peřinách, ale berme v potaz, že porovnávám s o tři roky starší záležitostí, která lepila jak cumel. Viděno touto optikou kapela trochu přitvrdila a pokusila se pohnout s tupými aranžemi předchozí desky. Tuto snahu je třeba pochválit a uznat, že k několika krůčkům vpřed došlo. Zázraky ale nečekejte.

 

 

 


Souldrainer navštěvovali švédskou školu poctivě, bez absencí, což s sebou nese všechny klady i zápory. Určitě neodbyli techniku, s nástroji si rozumí, ale chybí tomu neméně důležitá věc a to invence při skládání a drobet originality. Asi se bez reptání nechávali ládovat vědomostmi, aniž by sami zapojovali vlastní mozek a fantazii. V porovnání s vrcholnými představiteli žánru tak jde o slabý odvar, který omlouvá jen láska k tvorbě jako takové. Nenáročného posluchače album možná potěší, jeden poslech se zvládnout dá, protože to není  vyloženě „hnusny“. Ostřílený světák jako pan Libíček či Sovák ať sáhne jinam.

 

Největším mínusem desky je šablonovitost, která vyzařuje z každé noty. Jeden mustr a jedeme, lidem se to bude líbit. Banalita ze skladeb sálá žárem neslýchaným a kouzlo prvních objevů a průzkumných akcí tak bere za své. Všudypřítomné klávesy hrající v tom nejzákladnějším rejstříku mě po chvíli doslova serou a jen silou vůle se nutím všechno doposlouchat až do konce. Proto desku odkládám na smetiště stovek podobných záležitostí. Líto mi to není, já jsem pán a zákazník a tohle je gothaj, ne poličan.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky