Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Susperia je kapela, která by si zasloužila většího zájmu veřejnosti. Norské seskupení bývalých nebo koncertních členů sestav takových pojmů jako Dimmu Borgir, Old Man's Child, Satyricon atd. musí přece vzbudit pozdvižení. Což se nikdy nestalo. Svého času kapela s charismatickým Atherou za mikrofonem přinášela skvělá alba jak na běžícím pásu, ale žádný rozruch kolem sebe nezvedla. Možná, že to bylo i dobře, nebyla tak brzděná mantinely očekávání a představ svých fans. Jejich tvorba od černého debutu přes silně melodický heavy thrash vykrystalizovala před svým odmlčením v razantní groove metal a zanechala za sebou otevřenou otázku, co dál?

Po dlouhé odmlce, kdy Atheru vystřídal Bernt Fjellestad alias Dagon, přichází Susperia s nahrávkou, se kterou se lehce vrací k blackovým počátkům, ale opravdu jen trochu. Jak už jejich vývoj napovídal, nová deska je načichlá klasickým heavy / power metalem skrz na skrz. Thrash a ostatní žánrové chlívečky bere do huby jen okrajově, čímž se svým posledním nahrávkám už vzdálila na míle daleko.

Fanoušci starších desek vědí, že si Susperia nikdy nelibovali v undergroundově špinavém zvuku, ale raději oblékali kabát modernější, líbivější. Což bylo nejvíce znát na Attitude. Překvapením může tedy být určitá čitelnost The Lyricist, kde kytary zní přirozeně, ale ostře, basa je sice zahuhlaná, ale znatelná svou výraznou hrou. O to větší zklamání způsobí nehezky vytažený zpěv. Dagon zpívá skvěle, má rozsah, ale nemyslím, že je nutné jej slyšet víc než muziku.

The Lyricist si jde svou vlastní cestou, historii kapely nechává za sebou. To je vlastně dobře. Většina dříve narozených má tendence se vracet k osvědčenému modelu a rochnit se tam, kde se jim dařilo, když bývali mladí a hezcí. Styl Susperia poznáte na sto honů. Tjodalvova kavalerie ničí svou dravostí příjemné melodie stejně jako dřív. Stejně i rukopis písní a vůbec aranžérské architektury se už asi nezmění. Proč taky! Ale v podstatě po prvé nemá deska Susperia jednotný kabátek. Jakoby si pánové chtěli vyzkoušet vše, co se v nich za ta léta nastřádalo. Výsledek je různorodý, místy až rozhádaný. Velký žánrový rozptyl beru jako přednost. Líbí se mi, bývám-li překvapen a ne jen „udyndán“ předpokládaným. Líbí se mi ale jen v případě, že ona rozmanitost netrpí absencí aranžérských nůžek. U poslechu The Lyricist mám bohužel pocit, že se ztrácím. Není se pořádně čeho chytnout.

Výsledku nepomáhá ani Dagonův pěvecký a hlasový rozsah. Dá se říct, že každý moment má odlišný „drajv“, jinou tvář i zvuk. Písně nefungují organicky. Nemají to, čím Susperia excelovali dřív. Totiž tah na branku a cit pro hitový spád. Najednou se topíte v moři změn. Je to škoda, protože každý ten moment je skvělý. Ale není jednoduché být zároveň brutální i příjemný. Každý to neumí. Když do nosného refrénu, kde Dagon nahustil x stop přes sebe a zní výborně, vpadne bicí rubanice a čerte div se, jedovatě černé kytary, není možné si užít ani jednu linku. Moje prvotní nadšení z toho, že jsou Susperia zpátky a nahráli desku, která je na první dojem výtečná, velice rychle ochladlo a zůstalo jen rozpačité pokrčení ramen.

Není snadné odsoudit desku, na které je tolik vynikajících míst, kde se odehrává tolik, co jiný nestihne za celou kariéru. Když jsem si pro připomenutí projel diskografii kapely, bylo po pár dnech znát, že Susperia své nejlepší desky už nahráli, že si evidentně zkouší, co si můžou, či nemůžou dovolit. Je možné, že se na další desce vše usadí a budeme si opět užívat parádní muziky made in Susperia. The Lyricist není albem průměrným nebo dokonce podprůměrným. Je albem plným radosti z nových skladeb, ale radosti natolik velké, že nezbyl prostor pro sebereflexi, aby se vyhnulo tolika přehmatů. Mám tušení, že se novinkou chtěli Susperia zařadit mezi mainstreamově založené heavy metalové spolky, ale zůstali stát kdesi na půli cesty.