Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Asi nebudu sám, komu se před deseti lety líbil slibný debut norské omladiny Svarttjern. Deska Misanthropic Path of Madness tehdy způsobila na scéně skoro vítr, byť nepřinesla zhola nic nového. Pouze rekapitulovala to dobré z norské blackové scény devadesátých let. Jednotlivé členy tato deska katapultovala mezi severskou smetánku, jejich jména se od té doby objevují v sestavách zvučných jmen jako Carpathian Forest nebo Ragnarok. Líbí se mi, že se klukům ze všeho nezamotala hlava a že kromě postu baskytaristy drží stále pohromadě. Přiznám se, že další nahrávky Svarttjern mi už tolik nešmakovaly a poslední Dødsskrik pro mě znamenala pomyslný hřebík do rakve. Tuctové hoblovačky neoplývaly ničím, z čeho bych si rval žíly. Jeden dva poslechy a stačilo. Proto jsem ani novinkovou Shame Is Just a Word nijak nevyhlížel. Přesto hnán jistou zvědavostí jsem po ní sáhl. A výsledek? Na debut nemá, ale oproti Ultimatum Necrophilia a Dødsskrik má něco v sobě, kvůli čemu se mi k ní chce vracet. Aspoň párkrát.

Svarttjern jdou k blacku tentokrát mnohem přímočařejší cestou. Riffy jsou hnány punkovou zuřivostí a ve spojení s jistou melodikou kupodivu fungují skvěle. Nechci se hned na začátku vytasit s přirovnáním ke kultu nejkultovnějšímu – Darkthrone, ale místy nelze jinak. Charismatu Fenrise s Nocturnem s jejich svébytným šarmem samozřejmě Svarttjern nedosahují ani z třetiny. Což ani nebylo záměrem (doufám). Ostatně, kdo by se chtěl přirovnávat ke králům a nebýt přitom ponížen? Svarttjern užívají zavedených scénářů s rozmyslem.

Své místo ve skládačce stylu Svarttjern má i starý dobrý thrash. Tak tomu bylo samozřejmě od první desky. Kytarové duo HaaN s Fjellnordem uctívají model doprovodka versus sólovka. Na poměry stylového zařazení má ale dostatek prostoru i basa. Malphas většinou ví, kde je jeho místo – tedy v rytmické sekci spolu s výtečným Grimmdunem a jeho bicí kanonádou, ale rád se spustí a rozvíří kytarové orgie dominantními vyhrávkami. Rád bych se na moment vrátil k Grimmdunovi. Na starších deskách dával přednost pořádným sypačkám a hodně často mu docházel dech s nápady. Tentokrát od nejrychlejších otáček odbíhá ke klasickému tupa, tupa, tupa. Hodně se vyřádil s přechody a různými vyklepávačkami, což skladbám dodalo daleko pestřejší dojem, nemít tak dobrý základ.

Ač se Shame Is Just a Word na první dojem nezdá, je v rámci diskografie Svarttjern nejpestřejší a tím pádem mě baví nejvíc. Svarttjern nejsou už tak stylově čistí a skladby na novince nehrnou jak v dobách Misanthropic Path of Madness. Po letech průměru a hledání se, je Shame Is Just a Word deskou vyspělou, ze které je znát letitá zkušenost a touha nestát na místě. Kluky jejich muzika evidentně stále baví a přesně tohle přenesli i na mě. Abych své dojmy shrnul – Shame Is Just a Word nebude deskou roku, asi se zakrátko oposlouchá, každopádně je deskou dobrou, zábavnou, kde se pojí zkušenosti se zapálením pro věc.