|
|
||||||||||
Minulý rok vyšla pátá deska od kapely, o které jste možná letmo slyšeli, ale nikdy jste si nenašli čas, abyste si od ní něco poslechli. Anebo ji naopak znáte a jste překvapeni, proč o ni píšu na místě zasvěceném především černým kovům a dalším barvám metalu. Inu, ono se to má tak, že když se člověk trochu pročte rozhovory s těmi, kdo tvoří brutální muziku, zjistíte zajímavé skutečnosti. Že i podivnosti, jako je produkce The Cinematic Orchestra, jsou brány za inspiraci právě těmto krvelačným tvorům, co pak naživo ukusují struny kytar a ohýbají lepé děvy přes podium. On totiž i deathmetalový kytarista se zájmem poslechne současnou produkci Ulver či Jaga Jazzist. A od nich už to fakt není moc daleko k nu-jazzové poloze dnes recenzovaného spolku přátel filmu. A díky tomu, že já jsem nejen ve spolku přátel školy, ale i filmu, tahle kapela mi prostě dobře ladí. Tak pojďte ladit se mnou.
Tohle celé vzniklo někdy kousek před oslavou nového milénia, spadá to tedy ještě do devadesátek a je to tedy už přes 20 let existence. Když se vrátím zpět, pak čtvrté slovo na začátku recenze je „pátá“. To smrdí perfekcionismem a prostě tím, že tihle to nesypou z rukávu jako Troška princezny. Jenomže s touhle kapelou to nebude tak jednoduché. Co vše lze totiž u nich označit za album a co zase tak ne, to už je na menší rozbor u houbového čaje. Kapela totiž zdatně remixuje, skládá soundtracky (kdo by to byl při jejím názvu řekl, že?), zachycuje živáky a chrlí různé covery více či méně známých interpretů (např. Radiohead). Když si k tomu vezmu fakt, že je tu úzká spolupráce s labelem Ninja Tune a že je to celé na bázi elektroniky v kombinaci s jazzovou sekcí, pak mi vyvstávají další jména. Na ta se ale teď vykašleme, protože tohle není encyklopedie, ale krotké zamyšlení nad tím, jak cinematicky lze pojmout muziku na současné přesycené scéně. Ano, nahuštěné, nasáčkované, plné až to praská. Neúnosně velké procento kapel by dnes chtělo znít filmově, uhranout atmosférou hutnější, než je sirup tekoucí z rozpůleného androida. Elektronické projekty, rockové kapely, všichni se snaží svou filmovou atmosférou utopit posluchače v nahrávce. A jejich přesvědčení je pevnější než zadnice Nataši Romanovové.
Jejich deska Man With a Movie Camera z roku 2003 vznikla původně jako soudtrack k ruskému němému filmu se stejným názvem (v originále Человек с кино-аппаратом) z roku 1929. Soundtrack byl první zkušeností kapely, kdy museli zkoušet zcela jinak, muzika byla více filmová a celý styl skládání a komponování se od zbytku jejich produkce lišil. Samotný film je brán jako velmi divoký experiment, je hodně o hrátkách s kamerou a celkovým pojetím, jako by se snažil ukázat, že tato tvorba nemusí mít prakticky žádné hranice. Ke kapele mi tento přístup dokonale sedí, není to zároveň jediný jejich soundtrackový počin. Dalším byla muzika k dokumentárnímu filmu The Crimson Wing: Mystery of the Flamingos, za kterou si odnesli cenu na festivalu The Jackson Hole Wildlife Film Festival.
The Cinematic Orchestra patří k té menší hrstce seskupení, která filmovou muziku skutečně tvoří a vedle řadových desek vydávají i reálné soundtracky. Pátou desku To Believe beru jako velmi povedené tvůrčí pokračování s řadou zajímavých hostů, tedy žádná velká změna. Tohle bych vlastně mohl napsat o většině jejich počinů, protože on celý ansábl stojí na jazzových improvizacích živého celku, to celé pak překopává naživo Jason Swinscoe, aby se to ve finále podpořilo výběrem exkluzivních hlasů. A na páté desce si mohli klidně sáhnout i pánovi, který sem pasuje dokonale: Roots Manuva (Leftfield, Gorillaz a další). Z historie The Cinematic Orchestra lze vyčíst, že už mnoho let má kapela prakticky neomezené možnosti ve výběru spolupráce, podobně jako Bonobo a další. A mohou svůj materiál pilovat klidně deset let a více. Tohle se kupuje, poslouchá, oceňuje. Zvláštně, až experimentálně pojatý jazz v kombinaci s elektronikou a orchestrem, to je velká lahůdka. Přitom to nezapře svůj původ v souputnících a jejich produkci, jako jsou Unkle, Coldcut, DJ Shadow nebo Amon Tobin (ten má také aktuálně novou desku z minulého roku). Naživo kapela vystupuje podobně jako Bonobo, tedy část je živá kapela a zároveň prostor pro živý mixing. U party okolo Swinscoea je to ale hodně o důrazu na jazz, který živě převyšuje všechno ostatní. Což je v jistém smyslu naprostá paráda, kapelu si užijete vlastně jinak na desce a jinak na podiu.
To Believe má pomalý, vzetupný rozjezd s hostujícím vokalistou Mosesem Sumneyem. Je to krásně vygradované, nádherná nosná melodie ve smyčcích, vesmír zvuků. Klasická zasněná věc, jakých má kapela více, tohle ale jako otvírák funguje parádně. A Caged Bird / Imitations of Life je vlastně otvírák jako kráva. Vytleskaný, skvělý rytmus, známá paleta perkusí, Manuva a jeho styl. Všechno mi sedí, refrén nečekaně velký, až popově orientovaný, ten podkres je ale jinde. Je v tom větší napětí než v očích upíra z němého filmu. Krásná moderní skladba, která paradoxně dýchá atmosférou celuloidu. Jako vlastně celá produkce těchto přátel filmu. Celý zbytek desky je pak kombinací velmi zkušené instrumentace na pomezí jazzu a tanečních rytmů, kdy všechno má dostatečný prostor. Když si srovnám vedle sebe všech pět desek, pak dojdu k závěru, že The Cinematic Orchestra dospěli v poměrně nenahraditelné ikony vlastního stylu. Opět tu jsou kompozice atakující deset minut (i více), velmi povedené smyčcové party se silnými motivy (často i orientálními), jazz už není tak dominantní jako v začátcích kapely. Je to velmi solidní deska, přibližně z poloviny orientovaná na klasickou písňovou stavbu a ve zbytku perfektně ukočírovanou improvizací olizující stříbrné plátno.
Pátou desku řadím k těm nejlepším dílům, jaké kapela kdy nahrála. Je více nu-jazzová a prošpikována elektronikou než její předchůdci. Velmi povedený je výběr hlasů, kdy každý má své nepopiratelné, a hlavně důležité charisma. V závěru recenze tedy doporučuji všem filmovým příznivcům, obzvláště těm, co si užívají filmové soundtracky a chtějí něco více experimentálního.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Radek / 15.10.20 13:52odpovědět
Krásná záležitost. Soundtrackovou tvorbu já rád.
Label:Ninja Tune / Domino
Vydáno:Březen 2019
Žánr:nu-jazz / modern classical
J Swinscoe - aranže
Dominic Smith, L. D. Brown - doprovodný zpěv
Kaveh Rastegar, Sam Vicary - basa
Luke Flowers - bicí
Kevin Abdella - elektrický kontrabas
Kevin Abdella, L. D. Brown - kytary
Dominic J Marshall, Oliver Johnson - klávesy
Metropole Orchestra / Metropole Orkest
Dennis Hamm - varhany
João Parahyba - perkuse
Aleks Podraza, Dennis Hamm - piano
Tom Chant - saxofon
Miguel Atwood-Ferguson - strunné aranže
Dennis Hamm - syntenzátor
01. To Believe
02. A Caged Bird / Imitations Of Life
03. Lessons
04. Wait for Now / Leave the World
05. The Workers of Art
06. Zero One / This Fantasy
07. A Promise
Paradise Lost
Tragic Idol
Heretic
Angelcunts & Devilcocks
Crowbar
Symmetry In Black
Sons of Apollo
Psychotic Symphony
Marilyn Manson
Portrait of an American Family
Sigur Rós
Kveikur
Thy Catafalque
Naiv
Albez Duz
Wings Of Tzinacan
Archgoat
Worship the Eternal Darkness
Heiden
Andzjel
Mothlite
Dark Age
Hanging Garden streamují své live EP Citylight Sessions, které vychází u Agonia Records. Na koncert mrkněte na TOMHLE odkazu.
18.4.2024Ze svého nadcházejícího alba Cutting the Throat of God, které vyjde 14. června na Debemur Morti, zveřejnili Ulcerate nový singl To Flow Through Ashen ...
17.4.2024Z nové společné desky Pačesse a Báry Basikové vzešel videoklip ke skladbě Vlk mezi vrbami, který můžete shlédnout ZDE. Celou desku nazvanou Katechismu...
15.4.2024Netradiční domácí projekt Fuj Kluk zveřejnil nové video ke skladbě Pod drnem - sledujte ZDE.
12.4.2024Pestilence zveřejnili druhý singl ze své připravované best of the best desky Levels of Perception, která vychází 26. dubna u Agonia Records. Skladbu S...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.