Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hudební nadání ruku v ruce s narůstajícím věkem a tím pádem i vyzrálým pohledem na svět je kombinace, která by měla nabídnout opravdu silný a nekonformní zážitek. Album World Peace Is None Of Your Business takové je a skýtá pohodovou cestu za vlastními, rozptýlenými myšlenkami.

Steven Patrick Morrissey, zvaný Moz, koval své mladé nadání v několika manchesterských punkových kapelách, ale proslavilo ho hlavně období spojené s kapelou The Smiths. Po jejím rozpadu se vrhl na sólovou dráhu a vydal celou řadu různě ceněných desek. A i když se poslední dobou potýkal s celou řadou zdravotních problémů (taky už to není žádný mladík), podařilo se mu letos dotáhnout ke zdárnému konci své již desáté studiové album a naplánovat k němu turné po Americe. Netroufám si ho srovnávat s předchozí tvorbou, protože v této disciplíně nejsem tzv. kovaný, ale Stevenův styl, který zdatně dokáže skloubit zbytky rockové neurvalosti s nasládlostí popových hezounů, se mi hned zalíbil. A tak už s jeho novou kolekcí trávím nejeden letní večer.

Jestli - pokud vůbec - si vás album získá, pravděpodobně to ani nezaznamenáte. Je to nenápadný odchyt, spíš jen tak mezi řečí a bez viditelných pastí. Album dohraje, ok, nic výrazného. Ale jako i v mém případě po něm za dva dny sáhnete, protože tam NĚCO je. Skryto pod povrchem, přitom nijak cíleně. Emoce se zvolna šíří do okolí a bez násilí pronikají do hlubin mozkového aparátu. Klid a příjemné vibrace vůkol jsou příjemné... Momentálně se v našich rádiích přehrává singl Istanbul, který může sloužit jako solidní vzorek, ale upřímně říkám, že album nabízí mnohem lepší vály.

Příjemná a stravitelná kombinace rocku s popovou uhlazeností svoji sílu na první pohled zdárně ukrývá. Je to záměr, protože bohatost nástrojů na albu obsazená si přímo říká o silné aranže, které by nám vyrazily dech. Realita je ovšem taková, jaká je - decentní a neuspěchaná, takže zároveň jak kapela pomalu odhaluje barvu, vy začínáte objevovat akordeon, didgeridoo, trumpety a já nevím co ještě. V melodiích se ukrývá největší síla desky, tím víc, jak dovedně skrývají svůj potenciál. Co se na první poslech nezdá nijak výrazné a výjimečné, poznenáhlu boduje neotřelým nápadem a stává se hitem. Pak se s povytaženým obočím divíte, že tak jednoduché a samozřejmé skladby ještě nikdo nesložil. To už se album doma protáčí nezávisle na denní době.

Hudba samotná by však byla asi jen kulisou beze smyslu, kdyby se nepotkávala s Morrisseyho hlasem. Jeho vyzrálému zpěvu vyhovuje decentní pozadí, proti kterému může vyniknout svou barvou, intonací a v neposlední řadě silou myšlenek. Proto se jen zřídka dočkáme nějakých výrazných sól nebo instrumentálních kreací. Často postačí prostá španělka cinkající jednu a tutéž melodii a za občasného přispění celé řady dalších nástrojů se obraz zvolna vybarví a nabyde smyslu. Jeho výraz se pohybuje mezi salónním zpěvákem a bardem kodrcajícím se v nákladním vlaku, díky čemuž deska získává další odstín z palety možností.

Barevná a hodná deska pro příjemné ladění psychiky.