Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Halo Effect - March of the Unheard

The Halo EffectMarch of the Unheard

Garmfrost18.3.2025
Zdroj: CD, 6 panelový digipak, flac
Posloucháno na: Pioneer PDS602, Pioneer A339, Elac EL60 + phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Album je plné pozitivní energie a super muziky, která si na nic nehraje.

V době vzniku hvězdně obsazeného projektu The Halo Effect byl debut Days of the Lost doslova vynášený do nebes. Nadšené ohlasy hlásaly, že vrací göteborské scéně sílu a význam, avšak s lehkým odstupem času tytéž hlasy naznaly, že není všechno zlato, co se třpytí. Já patřil mezi ty, co byli, neříkám, že nadšení, ale spokojeni, a tento stav zůstává beze změny. Ani nevím, jestli jsem toužil po dalším albu, ale když přišlo, ihned jsem objednával. Super kapela, nebo all star projekt The Halo Effect (čert vem detaily) své druhé albm March of the Unheard nahrála v nezměněné sestavě, což je bez debat dobrým znamením.

 

Kdo čekal progres a šílený vývoj u takto zaměřeného projektu, musel být samozřejmě zklamaný, ale předpokládám, že takových mnoho nebylo. Debut sliboval díky osazenstvu návrat k perlám Clayman a Colony a vskutku se to tak dalo brát. S příměsí tajemných romantiků Dark Tranquillity byl koktejl Days of the Lost příjemně výživný. Na jeho pokračování March of the Unheard lze nahlížet optikou nenaplněných očekávání, nebo s potleskem uvítat pokus o vlastní cestu.

 

march of the unheard

 

The Halo Effect staví samozřejmě na stejných základech. Znovu se nahrávalo v Crehate Studios u Oscara Nilssona, který spolu s Niclasem Englinem album produkovali. Také mix s masteringem byl znovu svěřen Fascination Street Studios. Mix dostal za úkol Jens Bogren a mastering Tony Lindgren. Vlastně i obal s layoutem mají na svědomí Adrian Baxter s Niklasem Sundinem. Vše je stejné. Opravdu? Vlastně jen částečně.

 

Rozdíly jsou markantní. Obálka se mi tentokrát líbí o hodně víc. Vzbuzuje ve mně fantastické představy. V jejím duchu se honosila i koncertní stage, což mé pocity pěkně umocnilo. Zvukově je novější dílo nadýchanější a prostorovější. I kytary, které mi minule trochu vadily, jsou tentokrát daleko příjemnější a konkrétnější. March of the Unheard se mi zpočátku nedařilo dostat na kloub. Poslechově jsem byl nadšený, všechno mě bavilo, ale neuměl jsem své pocity pojmenovat a skladby kolem mě pouze poletovaly ve vzduchoprázdnu. Líbilo, bavilo, ale co vlastně?

 

Základy jsou opět postavené na duchu In Flames a melodice Englinových kapel s Gardenian v čele. Sólové trylky se vznášejí i útočí. Rytmické kytary spolu s rytmickou sekcí basa a bicí se od deathového hartusení vzdálily na míle daleko. Tempo je svižné. Svižnější než na debutu. Samozřejmě se nejedná o žádný extrém. Skladby jsou hitové, melodie podmanivé a nesmírně chytlavé. Mikael Stanne do tohoto ultra melodického prostředí svým nezaměnitelným způsobem growluje a screamuje. Na jeho baryton si musíme počkat. Ale když přijde…

 

Všech dvanáct skladeb včetně tří bonusovek je vzácně konsistentních. Nic nepřečuhuje, nic nechybí. Album je vyrovnaně vedené do zdárného konce, který mimo bonusové skladby představuje Coda, instrumentální tryzna opentlená hostujícími smyčci. Na March of the Unheard je ještě jedna instrumentálka a to This Curse of Silence. Vnímám její naléhavost a poutavost a je jasné, že kapela si je její síly rovněž vědoma. Vypíchnout jednu dvě skladby, které by mohly znamenat vrchol March of the Unheard s čistým svědomím nelze. Je jí Detonate? Nebo dokonalá Our Channel to the Darkness? Titulní hymna je absolutní slastí. Klidně bych ukázal na Forever Astray, která mě do transu uvedla hned s prvním poslechem. Že by díky Mikaelovu zpěvu? Ten se nejvíc rozezpíval v následující Between Directions, ale ta mě tak nerozpaluje. Taková The Burning Point ve mně oheň rozpálit umí. A jak! Z bonusových skladeb je to zejména The Defiant One, kterou si v duchu broukám, i když neposlouchám.

 

Přemýšlel jsem opravdu dlouho, jak se k March of the Unheard postavit. Jak vyrovnat nekritické nadšení odstupu a kritice? Naznal jsem však, že se mi nechce. Album poslouchám v podstatě každý den třetí měsíc, a s úžasem zírám, jak roste. Ne pro umělecký přesah. Ne pro progres nebo novátorské mladistvé nadšení. A už vůbec ne pro retro výlet kamsi. Ten se tentokrát nekoná. The Halo Effect na staromilské ohlížení zanevřeli. Ano, kořeny a vzájemná minulost March of the Unheard spojuje v osobitý monolit také současné rozpoložení všech zúčastněných. Přesto, že se jedná o seskupení známých muzikantů, hlavním výrazem je vzájemná chemie a nepřehlédnutelné nadšení. A to na mě přeskočilo. Album je plné pozitivní energie a super muziky, která si na nic nehraje, a to zřejmě v této době potřebuju nejvíc. Protože v současnosti nic neposlouchám jako March of the Unheard. Je tohle hodně nebo málo? A co znamenají hodnotící čísla? Sto procent? Sedmdesát? Ech! Srát na to! March of the Unheard pro mě znamená silně nadprůměrné dílo, které mi navíc dělá ohromnou radost.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 24.3.25 19:52odpovědět

Tyjo, já z toho mám pocit, že poslouchám nějaký tribute band ... někde mezi Dark Tranquillity a In Flames. Jakože písničky dobrý, ale párkrát už jsem je slyšel ... před mnoha a mnoha lety.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky