Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V Hronově se zase urputně blýskalo a výsledkem je nová deska hrdlořezů Tortharry. Ta sebou nese výzvy a jistá překvapení, třeba to, že už to žádní hrdlořezové nejsou. Jo, Paměť kamenů, jak se novinka jmenuje, znamená určitý převrat v životním stylu kapely.

V ruce držím zelenočerný digipack, zaslané promo od kapely, a hledám v jeho matném lesku návod jak na něj. Zvyklý na karmínové odstíny krve cítím lehkou nejistotu, ale zároveň mě vede zvědavost. Uvnitř z pozadí temných krajinek vystupují texty, které jsou natištěny v českém i anglickém jazyce. Asi nejviditelnějším a samozřejmě nejslyšitelnějším překvápkem je to, že se Tortharry po letech vrátili k mateřskému jazyku. Což lze brát všelijak, obracet to ze všech stran, ale za mě je to příjemná změna dávající hudbě nový rozměr. Je to volba měnící zažité zvyklosti a určitě nesedne všem, ovšem mně se to moc líbí. I přes hrubý vokál je slovům rozumět a můžeme sledovat dějovou linku. Je to samý suchý strom, pařez, lesní cesta, skoro by se řeklo Agalloch :-)  Ale po hlubším proniknutí do textů zjistíme, že i když se témata liší, všechna jsou temná jako lidstvo samo. Důlní zával, popravy, čarodějnické procesy, nebo střelba mezi hraničními kameny. Různá období, ve kterých kameny hrají roli němých svědků a svazují skladby do plynoucí časové linie. V souvislosti s texty musím říct, že mi hodně sedl Lemmyho zpěv, který si vzal po této stránce na triko v podstatě celé album.

Hudebně se kapela posunula taky, a to směrem, který vidím jako dobrou volbu, jak se vymanit z nálepky nekompromisních řezníků. Zabijácké kusy plné krve už jen těžko mohly překvapit, mnohý se mohl cítit přežrán a následně ztratit zájem o další krvavou nálož. Ovšem Paměť kamenů rozmetala všechny předpoklady, protože je diametrálně odlišná. Je to death metal, ovšem s vyzrálou a léty vyšisovanou kůží, kterou možná zatím nedůvěřivě nese na trh. Co tomu řeknou lidi? Ti lační dalšího rázného masakru možná zabrblají, ale mnoho jiných se zastaví a řekne si, že tady něco neštymuje a že se jim to líbí. Od úvodního intra úvodní skladby Pohřeb naděje se rozlézá funerální atmosféra jako z pera Hadího Mordu, brumlavá rytmika a co chvíli svěží sólo. Takhle kapelu neznáme a je to jako první rande, které otevírá branku k nadějné budoucnosti. Album budí dojem starého školníka, který už se nechce rozčilovat s harantama a už jen polohlasně mumlá doporučení o vlhké podlaze. Chytré děti si ho poslechnou a možná se na něj dokáží podívat jinak, novým pohledem.

Texty mají temnou romantiku a hudba se jí přizpůsobuje. Střední tempo, jistá valivost a útlum divočiny oproti navyklým mlátičkám. Zvuk lehce ztratil na razanci a zahalil se do chmurného závoje clonícím podepsanou přísahu na old school. Je to tajuplné a vábivé právě díky ztrátě prozaické přímočarosti. Melodie si s vývojem dávají na čas, nejsou zde krkolomné zvraty a vše se odehrává přirozeně. Přesto se najdou místa, kdy se mašina utrhne a rozmlátí les vůkol. To však není cílem desky, tím je zachování tajemství, piety a stínu pod stromy.

Tortharry se touto deskou lehce stáhli z výsluní a rozvířili bahno provinčních rybníků. Vůbec jim to nezazlívám, protože člověk kvůli pozlátku velkého světa nejednou zapomene na krásy nedalekého okolí. Myslím, že jde o chytrý a povedený krok zpět, který fanoušci ocení. Stejně jako odvahu tento krok udělat.