Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tortharry se ze své pozice nepohnuli ani o píď, neudělali žádný, byť jen pomyslný krok stranou nebo vpřed, přesto jim nové album žeru i s botama. Jejich práci už prověřil čas a zcela se s ní ztotožňuji. V death metalu patří bez výhrad nejen k domácí špičce. Stagnace? Do jisté míry určitě, ale o tom si můžeme klidně popovídat a stejně nás neosvítí stoprocentní vědomí, jestli by nebylo lepší trošku experimentovat. Protože by to možná byl hřích zpronevěřit se fungujícímu soukolí a neopatrný zásah do systému by mohl přinést velké škody.

Death metal na Sinister Species je ten typ, který mám rád. Takové to střední tempíčko s pravidelnými, zrychlenými přesuny vstříc dalším minutám, valivé a hutné hradby těžkého zvuku, který vás mlátí po hlavě a vy za to ještě poděkujete. Tortharry se i nadále kloní k techničtějšímu vyznání stylu, rádi si pohrají s rytmem, který tu a tam znenadání vypadne, valivé plochy nezřídka protnou KKK (krajně kostrbaté konstrukce) a vším prostupuje neslábnoucí chuť bořit. A tak i přes ohrané postupy album nenudí. Tortharry si každý motiv rozpracují stylem bagristy v kuchyni, špinavou rukou nahrubo hodí skladby na vál a s těžkopádnou rutinou zpracují.

Detaily se přizpůsobují konkrétním motivům na míru. Vše je krásně čitelné a rozeznatelné, ve skrumáži navrstvených linek si vše dohledáte jako v jízdním řádu. Nemalou zásluhu na tom má úderný zvuk, na který jsme u Tortharry zvyklí a to nejen v případě studiovek, ale i co se týče koncertů, kde podle mě patří mezi nejlépe nazvučené kapely u nás.

V nesmlouvavém tahu kapely na branku se posluchač cítí docela pohodlně, tím víc v prostorném chlívě rychlé řezničiny vyniknou silně zpomalené pasáže, které sníží tep skoro na jednocifernou hodnotu. Nálada krutosti při nich nepolevuje, snad dochází k jejímu výraznějšímu zhmotnění a celá stavba na člověka doslova padá. Hlavu bojácně skláním ve skladbě Deceitful Sermons, která dokáže zpomalit do stavu hybernující žáby, skoro zastavit a přesto cítím tlak až za očima. Podobně se hudba zahušťuje v asi nejlepším válu Crossroads, ten závěr připomíná zdechající parní vál.

Co mi ovšem dere vkus, tak to je obal. Ten se silně nepovedl a od kapely na této úrovni bych čekal daleko víc. Nevadí mi krutost, ale ve spojení s určitou nadsázkou a neskutečností. V tomhle případě na mě padá bezradná jednoduchost a přímočaré sdělení bez přidané hodnoty. CD je uloženo v třípanelovém digipacku, uvnitř je krom disku uložen sešitek s texty a sběratelská karta, kterou ocení asi jen ti nejpřísnější uctívači hronovských. Tady se od hudby sklouzává někam, kam se radši moc nedívám.

Vrátím se opět k hudbě samotné. Půlhodina mi na podobný materiál přijde tak akorát. Kdyby se hrálo dál, asi už by had začal požírat svůj ocas a my se začali točit v kruhu. Takhle máme co dělat s devíti skladbami, které je nutno zpracovat. Intro nepočítám, to je v tomhle případě taková zbytečnost. Jinak ovšem Tortharry se svou novou deskou právem sklidí vavříny v seriálu czech total death masakr.