Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Slibem nezarmoutíš… to jsou slova vyřčená na samotný závěr mého reportu z posledního ročníku festivalu Enter The Eternal Fire, který jsem navštívil. Měla znamenat jemný příslib toho, že se polepším v návštěvnosti. Psal se rok 2019 a já do areálu volyňského koupaliště vkročil až letos. To znamená, že mi utekly celé dva ročníky (ten třetí pořadatelé sami odpískali). Z toho jednoduše plyne další pořekadlo: sliby – chyby. Tudíž tentokrát žádná proroctví užívat nebudu, neb i tentokrát jsem zcela zazdil páteční program dvoudenního metalového klání. Důvodů mám několik a už vás s nimi nebudu obtěžovat. Přejděme rovnýma nohama ke svědectví sobotní nabídky.

Destroy! sami sebe titulují jako nejmladší metalovou kapelu v ČR a já o tom vůbec nepochybuji. Pokud vás to nepotěšilo hudebně (učebnicový thrash), pak vás to muselo potěšit minimálně v tom zapálení, nasazení a nadšení pro muziku. Skvěle jim to šlapalo, sypalo a občas i příjemně zavanul odér Megadeth, což je výraz, ke kterému mi jejich thrash sedí nejvíc. Možná bych vytknul dlouhé povídání mezi skladbami, ale na to časem kluci přijdou sami, až budou mít třeba víc složeného materiálu. Na úvod perfektní volba – mladá krev, která okamžitě vtáhla přítomné do metalového dění.

Sukkhu byli velkým lákadlem a trochu mě zaskočilo jejich zařazení do brzkého programu, ale on byl vlastně od začátku dost naditý a barevný. Svérázný black metal, který je mi sympatický, neb díky tympánům odkazuje na učení mistrova kladiva (aby ne, když tympánista byl hádejte kdo). Výrazná vokalistka Morgause umí nejen perfektně malovat a pracovat s vokálem, ale i skvěle udržet pozornost, co se nějaké té šou týče. Všechno by to jistě skvěle vyniklo ve tmě, ale i tak to bylo dostatečně působivé. Řezavý black, který mistr Ego skvěle brousí v domácím spolku Naurrakar, dostal další rozměr. Chvílemi mi možná chyběla druhá kytara, která by podkreslila vyhrávky a sólíčka, čímž by tempo nedoznalo propadu, ale fungovalo to báječně.

Tortharry jsem prozevlil v mohutné nabídce merchandise a poctivě prohlédl veškeré stánky, abych zjistil, že už toho dost mám a to, co bych si třeba chtěl pořídit, vlastně ani nevím, jestli už náhodou nevlastním. A jak jsem tak v myšlenkách v průběhu dne přehazoval priority toho či onoho titulu a posléze probudil nákupní horečku, stánky, kde jsem něco chtěl, balily. Ostatně vesměs to byly známí tuzemští prodejci, od kterých v nepravidelných intervalech odebírám kýžené relikty. Jo a Tortharry jsem tak prokaučoval, ale to už jsem psal…

Lahar na velkém podiu jsem asi ještě neviděl. Bezprostřední interakce s publikem tak nebyla stoprocentní, ale i tak se podařilo do lidí narvat patřičnou animální nepříčetnost a vztek. Hrálo se dost z posledních nahrávek a nezapomnělo se ani na starší kousky s více jak desetiletou existencí. Všechno pořád fungovalo, ťalo do živého, rozehřívalo krevní oběh, ale… klub je klub. Přesto: tady všude je Řecko.

Panychida předvedla opět sebejistý a profesionální vystoupení. Ačkoliv jsem z něj souhrou okamžiků viděl méně, než jsem původně zamýšlel (pořád žiju z jedinečného vystoupení na Kašperku), zachytit jejich unikátní obraz šumavského pagan blacku nebylo složité. Ta kapela mě baví už dlouhé roky a je mi velice sympatická svým vývojem a přístupem. Prostě paráda.

Avernal bylo jméno, které mě dosud úspěšně míjelo. A to své první album vydali už v roce 1997. Vzduchem létala připodobnění k Sepultura nebo Gorefest a já si přisadil třeba i Brujeria nebo Aborted. Ten jihoamerický zvuk tam ale vyčníval nejvíc. Však je to death metal z Argentiny. Bylo to příjemné a docela nápaditě rozvržené. Tam, kde bylo už moc death grindových, lomozů se ulehčilo do toho death’n’rollového hopsání a naopak. Zajímavý úkaz, který mě na živo celkem bavil, ale doma si to asi nepustím.

Okult nahradily odpadlé Sarmat a tento krok mi přišel sympatický. Poslední deska tuzemské deathové drtičky mi sedla skvěle, a tak jsem byl žádostiv její živé prezentace. Jenže celou dobu mi nějak neštymoval zvuk, který mi přišel takový zahulený a dunivý (příliš basů?), čímž nevynikla ta kytarová řezací schopnost. I tak jsem si to ale příjemně užil a seznal, že ten materiál svou tvrdost prostě má. Americký střih deathu jde pánům dobře od ruky a já si jej dokázal užít.

Cryptosis jsem bedlivě pozoroval a poctivě vnímal. Chvílemi to bylo fajn, zejména když přišly industriálnější momenty a atmosferičtější pasáže. Jindy tam bylo hodně thrashe, který mi přišel zas takový na sílu šroubovaný. Odcházel jsem s pocitem, že je to dobré čili průměrné. Uhýbat před příštím vystoupením zřejmě nebudu, ale určitě jej nebudu ani vyhledávat.

Chaos Invocation mám zafixované jako kvalitní blackovou smršť. Zejména tedy díky albu Reaping Season, Bloodshed Beyond a někdejšímu vystoupení na Phantoms Of Pilsen. Tentokrát se mi však vyloženě k nim jít nechtělo, a tak jsem zpovzdálí vnímal, jak jsou zlý. Tohle je prostě hudba, co patří do temné kobky klubu a venkovní slunečné prostředí tomu nenahrává správným stylem. Kdybych šel blíž a nechal se plně vtáhnout do okultních osidel, asi bych byl nadšenější. Moje blbost.

Incantation hrají death metal, který mám tuze rád. Takový ten správně hnusný, slizký, až vám z toho na těle vyskakuje Sněť. Však jsou to také jedni z kmotrů takového vyznění. Makalo to až běda, bylo to správňácky nasupené a makabrózní a přitom se mi zdálo, že to pardálové hrají s takovou lehkostí a uvolněním. Žádná křeč a těžká urputnost. Tohle šlo tak přirozeně a samovolně ven, že jsem z toho byla docela paf. Hlavou mi prolétala jména kapel, která na tyhle ikony odkazují a všechno to bylo úplně v pořádku. Naprosto uvěřitelná energie a ukázkový a příkladný vzor.

Darkened Nocturn Slaughtercult miluju. A teď ještě víc. Když se tohle jméno objevilo mezi odtajněnými kapelami letošního ročníku, neměl jsem na vybranou – ETEF nebo smrt. Zvolil jsem ETEF. Opravdu nedokážu určit, která skladba je z které desky (a to mám doma poctivě nasbíraných všech 6 řadových CD) a které album se mi vlastně líbí nejvíc. Tahle kapela ovšem k black metalu přistupuje tak, jak je mi hodně blízké – skrz tu atmosféru a náladu. Je to jen o tom se ponořit do té mystické energie a nechat ty šílené kytarové harmonie prostupovat svým nitrem. Není to o chytlavých refrénech, je to o dravém běsu, který z těch tónů atakuje mysl. Samozřejmě, že té kapele, která skvěle drhne svižné tempo, báječně sedne i to střední, které zkrátka donutí posluchače se rozhýbat do rytmu. Tohle byl učiněný rituál a pro mou hlavu hotový trans. A to myslím skutečně bez nějaké nadsázky a snahy o senzační popis. Já tenhle druh black metalu takhle prostě vnímám. To, že to Onielar podporuje vyloženě odporným až hororovým kostýmem a tu a tam se polije krví, kterou bez ostychu flusne do lidí, je jednoduše součást celé té mše. Tohle byl vrchol festivalu a jedno z nejlepších vystoupení, co jsem viděl. Tak moc mě to dostalo. Já je... spíš teda Onielar... fakt miluju.

Isole hráli jako poslední a já se na ně vysral. Nasycen dojmy z předchozí kapely jsem ani neměl náladu na cokoliv dalšího. Stejně mě už bolela záda, a navíc já vlastně Isole ani neznám. Tak co… tak čau.

Možná se ještě hodí pár drobných poznatků. Areál koupaliště roste a tam, kde před léty nebylo nic, je nyní trojice výčepů se čtyřmi kohouty. Nabídka točeného se tak neomezuje jen na pivní kulturu, ale i na nealko, což jsem náležitě využíval (jako řidič a alkoholik, co se chce hlídat). Fronty jsem zaznamenal de facto zanedbatelné, všechno tu frčelo skvěle. Na místě je využitá každá plocha a každý kout má nějaké specifikum. Jediné, co mi přišlo směšné, byl fotokoutek. Místo něj bych tam klidně posadil třeba jen čtyři barový stolečky. Je mi líto absence na pátečním programu, ze kterého jsem se fakt těšil na A Thousand Sufferings a aktuální formu Heiden, ale věřím, že jmenované si ještě někdy někde užiju. Ještě bych rád přidělil plusové body chlapíkovi ve výrazném tričku Crematory, respekt a odvaha si vzít tuhle kapelu na triko. Takže co říct závěrem? Že za rok zase na značkách? No, nechci nic slibovat (vzpomeňte si na úvod), ale nechat si proklouzávat ETEF mezi prsty je trestuhodné. Tak skvělý festival po všech směrech je přesně tou akorátní formou, co je mi blízká.