Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Trinacria - Travel Now Journey Infinitely

TrinacriaTravel Now Journey Infinitely

Sorgh30.11.2011
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Jednotlivé kusy na albu jsou jako parní válce, plny energie, síly a hmoty, kterou je radno míti pod kontrolou. Valí se přímo, nekličkují, jako by sledovaly jediný cíl, který je nutno zválet, zarazit do země. Ovšem stejně jako je válení těžkotonážní, tak je i stereotypní.

Nechval dne před večerem, praví jedno přísloví. Já to jednou udělal a pak zčistajasna se večer dovalila Trinacria. Ovšem nedá se říct, že bych došel nějaké újmy. Nelidství a studený odstup čiší z kovové barikády, která stojí nehnutě napříč ulicemi neznámé metropole. Nervózní vibrace lákají nenechavce k jejímu zdolání. Ti opatrnější postávají v povzdálí a jen tiše sledují rudou záři pronikající skrze nashromážděné haraburdí...

 

Snažím se potichu a nenápadně upozornit na výtvor, který se zjevil jako kometa a je schopen bourat, ničit, deklasovat. Norské uskupení Trinacria i přes nepřílišnou známost není radno opomíjet, jejich debut Travel Now Journey Infinitely totiž naznačuje mnohé, budoucí. Zvídavější z nás si už zajisté vyhledali názvy chemikálií, ze kterých je tento moloch smíchán.


To nezmaři Enslaved, kteří prošli razantní metamorfózou a z kdysi dominantního piedestalu epického blacku se vydali cestou progresivního a „intelektuálního“ bádání, si na své již tak dobrodružné cestě vytvořili malou odbočku, jakési vedlejší rameno toku Enslaved, a jali se tvořit dílo zcela odlišné. Aby na to nebyli sami, dali se dohromady s duem dívek tvořících projekt Fe – Mail. Maja a Hild vnesly do tohoto sňatku věno zcela odlišného rázu. Fe-Mail se totiž rochní v bahnu noise. Kvalitní programing, ženský vokál a jednoduše hluk, jsou tedy dalšími prvky v tomto nevšedním sňatku z rozumu. Trochu tvrdidla do betonu ještě přimíchávají kovaní metalisté Iver Sandoy z Manngard a Espen Lien ze Slut Machine.

 

Jednotlivé kusy na albu jsou jako parní válce, plny energie, síly a hmoty, kterou je radno míti pod kontrolou. Valí se přímo, nekličkují, jako by sledovaly jediný cíl, který je nutno zválet, zarazit do země. Ovšem stejně jako je válení těžkotonážní, tak je i stereotypní. Proto si myslím, že nejednoho posluchače může deska brzo omrzet. I přes množství jistě zajímavých úseků a sekvencí se stále točíme v kruhu a dominantní je opakující se motiv. Na své si naopak přijdou příznivci takových Red Harvest.


Tímto koulejícím se stylem začíná už úvodní Turn Away, která svou délkou přesahující devět minut představuje zátěžový test. Jestli nevyslechnete do konce tohle, tak ani nepokračujte. Pro mě osobně je zajímavější dvojka nesoucí až rouhající se název The Silence. To je výsměch či co…?! Nazvučení  kytar a aranže zde silně připomínají výborné split album Thorns vs. Emperor z roku 1999. Klobouk dolů, tohle je kvalitka. Původní tvorbu Enslaved snad nejvíce evokuje kousek s číslem tři, Make No Mistake. Až na pár ruchů a skřípotů si tuhle věc dokáži představit na některém jejich starším albu, zhruba v období Below The Lights nebo Isa. Velmi povedená a surová věc. Vyčerpávající hladina hluku začas unaví, chce to zklidnění klokotající krve a brufen na pobolívající hlavu. Vlažný obklad přináší čtvrtá skladba nazvaná Endless Roads. Ta sebou nese jisté uvolnění a čas vydechnout. Uvolněné brnkání kytary jakoby vypadlo ze sólovky Chrise Cornela, aby v zápětí přerostlo v temný a zachnuřený opus plný beznaděje z cesty bez konce. Poctivých deset minut, které mohou někomu připadat jako poslední hodina na zemi. Odpočinek ano, ale všeho s mírou, žádné ulejvání. Je načase opět nastavit sluchovody na silnější rezonance, je tu Breach neboli píseň číslo čtyři se vzdáleným odérem Satyricon. Vskutku, nevědět o koho jde, možná bych byl i pomýlen. Asi nejslabší kus celé desky, vcelku nudná a zbytečná vycpávka. Vše částečně napravuje závěrečná titulní skladba. Brutální Grutleho výlevy konejšené éterickým Majiným pěním, v pozadí hutná a nepříliš složitá melodie kořeněná kapkou šílenství a hysterie. Dá se v tom najít hodně zajímavého, ovšem opět nejde o vrchol alba.

 

Když se na to podívám s odstupem, tak musím konstatovat, že album na mě působí krapet nevyváženě. Od počátku staví na silných mramorových pilířích, které ovšem postupem času dostávají trhliny. Na konci desky je eroze tak výrazná, že se ze solidních sloupů stávají omšelé a rozpadající se relikvie starověku. Pro zachování vyváženosti bych zachoval první čtyři kousky a šmytec. Jinak jde o zajímavé dílo a určitě si své fanoušky najde.
    


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky