Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Novou nahrávku The War On Drugs mi někdy na jaře podstrčil kamarád s tím, že je to skvělá „springstínovská“ deska, ideální jako terapie hudbou pro všechny možné trable. Měl pravdu. Adam Granduciel složil a s pomocí dlouhé řady hostů nahrál vynikající, zasněné a nevtíravě pozitivní album pro chvíle, kdy máte dojem bezvýchodnosti všeho. A nejen pro ty.

Dopočítat se všech poslechů a společných chvil s „Lost in the Dream“ nedokážu. Seřadit, uspořádat nebo jen lehce přiblížit všechny svoje dojmy mi přijde nad vlastní síly a pokoušet se o to nebudu, byla by to fraška. Faktem ale zůstává, že po téhle desce jsem poslední dobou sahal pravidelně, což samozřejmě reflektovalo všechny životní průsery, kterých se vyrojilo víc než obvykle, ale především samotnou kvalitu nahrávky, jak taky jinak. Argumentovat vlastní vykolejeností možná není úplně košer, ale rámec životních událostí hraje důležitou a možná tu hlavní roli ve všech ostatních epizodách a příbězích, proč si to nepřiznat. Takže minulý čas si v klidu škrtněte, sahat po téhle desce budu i nadále.

Oproti tři roky staré „Slave Ambient“ je cítit citelný posun v tvůrčí jistotě, skladby na „Lost in the Dream“ jsou rozkročené více ze široka, mají propracovanější a nápaditější aranže a především díky skvělé rytmice výrazně lepší spád. Přitom není nic překombinované a zbytečně složité, nehraje se ani na přeslazenou podlézavost, ani na snahu přijít s něčím revolučně novým - produkce odkazuje někam do 80. let, bicí jsou třaskavě lehké, kytary oldfieldovsky vzdušné („An Ocean...“) stejně jako vokál, který celkovému mixu dominuje velmi citlivým a nekonfliktním způsobem. Velkou a na první pohled možná trochu skrytou úlohu na nahrávce hrají klávesové nástroje všeho možného druhu - jsou všude, jsou nádherné a jejich pestrost vyráží dech (podobně jako u kytar). A přesto, měl-li bych desku vystihnout jedním slovem, byla by to uvolněnost.

S každým dalším poslechem mě navíc překvapuje lehkost, s jakou jsou nahozeny poměrně dlouhé skladby, přitom tvořené poměrně jednoduchými postupy, velmi jednoduchou rytmikou (tím nijak nepopírám výše zmíněnou skvělost) a na první, mylný pohled nekomplikovanými aranžemi. Ani při sedmi či osmi minutách neztrácí písně na přitažlivosti a chytlavosti, nemají problém zaujmout a omotat si posluchače kolem prstu. Věřím jim. Slepě.

Vytahovat na světlo jednu reprezentativní skladbu nemá smysl, právě díky nemalému zástupu muzikantů, kteří se podíleli na jejich vzniku, je výsledná paleta neskutečně barevná a každá z nich má svůj vlastní výraz, svou osobitost, která se - a to si prosím podtrhněte - netluče s žádnou jinou. Album jako celek do sebe zapadá nadmíru přirozeně, tempa se střídají od lehkého poklusu k naprostému ultra light, proměňují se výrazy nástrojů, některé nástroje se objevují (kdo by nemiloval saxíky!), jiné zase mizí do ztracena a vše se přitom děje k posílení celku, ku prospěchu všem. Vyzkoušejte „Eyes to the Wind“, tu mám asi nejraději, ale stejně tak je možné, že si tu svou objevíte úplně jinde. A možná dáte vale závodům a pořadím, možná právě poslech celé hodinky bude tou jedinou a smysluplnou cestou, jak nejen přijmout „Lost in the Dream“ za svou, ale především jak na chvíli vypnout a zahodit každodenní problémy. Terapie hudbou.

Vinylový update 14. října 2014

Deska konečně dorazila. Čekání bylo dlouhé, ale trpělivost růže přinesla, především ve dvou rovinách - za prvé je edice pro gramofony krásně zpracovaná a za druhé výborně hraje. Pod prvním si představte kašírovaný gatefold a potištěné vnitřní kapsy, pod druhým prostý fakt, že si se zvukem pro vinyl dal někdo tu práci, aby výsledek hrál příjemně. Je radost narazit na tak krásně hrající desku s datem vydání 2014. Závislost se prohlubuje.