Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tusmørke jsou norští podivíni, kteří celkem složitě rozlišují hranice mezi světem lidí a lesem, civilizovaným člověkem a jakýmsi stvořením méně kultivovaným, ale o to více poškrábaným od jehličí. Jejich historie není příliš dlouhá, nicméně řádka vydaných alb už pár kousků čítá a můžu vyčítat pouze sobě, že s letošní deskou se s touto zajímavou kapelou setkávám vůbec poprvé.

Přiblížit žánr, který Tusmørke hrají, by neměl být zase tak velký problém, protože jejich muzika jasně vychází z folk rocku a s ohledem na ne zcela tradiční pojetí a jistou - řekněme - instrumentační a z toho plynoucí posluchačskou náročnost by přívlastek „prog“ tentokrát mohl být na místě. Pokud bych měl pro rychlou orientaci přirovnávat, jako první mě napadají samozřejmě jejich finští kolegové Hexvessel, kteří ale tvoří o hodně jednodušeji a ve výsledku i přístupněji. 

Ona nepřístupnost začíná už u rodného jazyka jakožto formě sdělení, což s ohledem na tvrdost norštiny má podobné diskvalifikační účinky jako v případě němčiny. Pravdou je, že v průběhu poslechu lze částečně přivyknout a snad i přijmout, že rodná řeč působí mnohem autentičtěji než univerzální a nezajímavá angličtina (což je problém třeba holandských šamanů Heilung), ale ani toto vědomí snazšímu pochopení desky nenapomáhá.

Podobně je tomu i s hudební složkou, kterou Tusmørke skládají s rozmyslem a vášní pro autentické syntezátory, čímž opět narůstá složitost a především nároky na posluchače. Především v oněch klávesových nástrojích, na desce rozehraných do všech možných odstínů a barev, znějí Tusmørke jako kapela zahleděná víc do sebe než do posluchače, který bude muset jejich materiál nějak přebrat. Asi lze namítnout, že umělecká svoboda je prvořadá, nicméně ve výsledku to bude vždycky posluchač, kdo si bude muset lízat rány po poslechu něčeho nad jeho síly.

A ty Tusmørke nijak nešetří a naopak zkouší, co kdo snese. Jejich zvuk postavený na rytmické sekci (basa, bicí), klávesách / syntezátorech a flétně (Jethro Tull jen hodně z dálky) nepatří k zvukům tradičním a dominantní, cizokrajně znějící vokál celou situaci nijak nezlehčuje. Vedle toho jim nelze upřít smysl pro sem tam pěknou melodii a zvláštní, poetickou náladu celé nahrávky, která zvláštním způsobem kombinuje psychedelický rock, prog rock a neo-folkové podivínství. Všechno v jednom, hodně svébytně a když o tom tak přemýšlím, vychází mi vlastně kapela hodná minimálně respektu a uznání.