Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Promo materiály o muzice Dan Deagh Wealcan uvádí, že jde o experimentální práci kombinující různé žánry, což může být (a dost často taky bývá) pouze vějička mající za ukol odvést pozornost od toho, že dotyčná kapela má problém se skládáním. Na druhou stranu už samotná spolupráce Mikhaila A. Reppa a Eugene Zoidze-Mishchenka mi v kontextu doby a politické situace přijde jako taková avantgarda docela dost. Mikhail je z Moskvy a je autorem komplet hudby včetně studiové práce, Eugene je z ukrajinského Zaporizhzhya a má na svědomí hlasy, zpěvy, skřeky a jim podobná sdělení.

DDW hrají více méně metal a ona experimentální podstata spočívá jednak v rozbití běžné kompozice skladby a potom v kontrastech jednotlivých postupů a stop - hudebních i vokálních. Ruku v ruce kráčí harmonie a častější disharmonie, kytarové riffy jsou nasekané, melodií není moc, ale když už se občas objeví, fungují docela slušně. Většinový metalový zvuk je doplňován elektronikou, občas ve větším množství a se silnějším efektem na posluchače („Det Sista Ljuset“), většinou ale schovanou a tvořící málo nápadné, i když celkem zajímavé pozadí. Vokál se pohybuje v mnoha barvách a odstínech, často sleduje party kytary a běsní společně s nimi, občas zjemní a nebojí se posunout vstříc čistším polohám („Logical [Version]“).

Řečeno stručně a jasně, pojmy jako tradiční a klasický jsou tvorbě DDW vzdálené a snaha o jiné, či chcete-li experimentální uchopení extrémnější hudby je skutečně patrná poměrně jasně. Jenže je to dost samo sobě? Stačí to? Má smysl doporučovat DDW fanouškům The Dillinger Escape Plan?

Poměrně dobře si pamatuju slova Marca Castagnetta z Thee Maldoror Kollektive, který v rozhovoru pro náš web řekl: „Je výrazně jednodušší tvořit něco, co je jenom divné“. Tedy že i experiment musí mít svůj řád, že založit experimentální tvorbu na pouhém rozbití zažitých pravidel není samospasitelné a že pocit zmatku mezi začátkem a koncem může být ve výsledku to jediné, co si posluchač (v tomto případě) odnese domů. A přesně někde tady pochodují moje dojmy a vybočit z řady se jim moc nechce. Nemají k tomu důvod.

DDW se rozhodli tvořit jinak, ale nedaří se jim příliš jasně formulovat jak. První myšlenky o zajímavě neortodoxním přístupu velmi rychle vystřídá uvědomění si toho, že jsou stále dokola opakovány tytéž formulky (především disharmonie, rytmická nejednoznačnost, nasekané riffy a vokál), a že vlastně pod slupkou experimentu není mnoho co objevovat a z čeho se těšit. Určitě ne tolik, aby se album v mých očích posunulo z pozice pouhého experimentování k experimentu s vizí a s jasným sdělením. V duchu toho pak mnohé skladby vyvolávají pocit obnažené kostry, nedotaženého prvního nápadu, se kterým chtělo strávit ještě moře času. Na patře pak zůstává pachuť nedodělku, jemuž k dospělosti chybí ještě celá puberta (typicky v „Det Sista Ljuset“).

Výsledný dojem pak samozřejmě dotváří i detaily, i když pohled na dílo jako celek nemění nijak zásadně. V tomto kontextu nelze nezmínit poměrně dřevní lo-fi zvuk, který by sám o sobě problém nepředstavoval, nebýt bicího automatu, který je bohužel hrozný a poslouchat se nedá. Velmi amatérsky působí i ztvárnění obalu alba a CD edice jako takové, která je vyloženě hnusná a pro intimní vztah ve dvou nevhodná.