Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Winds - The Imaginary Direction Of Time

WindsThe Imaginary Direction Of Time

Sorgh26.10.2012
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Desku nelze řadit do guláše bublajícího ve všemetalovém kotli, krabička progresivního rocku jí sluší lépe a spíš přiláká ty bojácnější fanoušky, které slovo metal děsí i ve snu. Je to tak jemné a krásné, tvrdosti je použito jen jako pikantního koření k doostření chuti, tedy se není čeho bát.

Winds. Jeden z mnoha původně bočních projektů, které přerostly svůj úděl daný sudičkou a staly se sami sobě paralelním sousedem, jinou entitou.
Winds. Čerstvý vítr novátorských postupů a otevřených myšlenek.
Winds. Renesance čistých tenorů, klasických nástrojů a přirozených pudů.
Winds. Seskupení legendárních postav norského metalu, spíše toho novátorského a mnohdy podivného.

Winds se mi přiváli jako náhodou, letmá zmínka kdesi v časopisu zasekla háček a podnítila můj zájem. Nelze litovat, objevil jsem Nový Svět a stal se ztepilým Vikingem, jenž předběhl Columba o pár set let. Samotná jména muzikantů, kteří se ve Winds angažují, to byla pozvánka k hodokvasu. Usedám tedy vláčně v kanape, splívám s ním a bystře pozoruji. Jejich líhněmi byli legendární skupiny jako Arcturus, Age Of Silence či Khold a už tehdá se stali ikonami. Vždy šlo o projekty hledající nové a neobvyklé postupy tvorby. Zde se opět potvrzuje ona provázanost norské scény, o které už jsem se zmiňoval ve starších článcích. A tak na bubenickém štokrdlátku můžeme najít osobu nejpovolanější, legendárního kulturistu Hellhammera, který nabušil nejslavnější desky Mayhem, The Kovenant, Thorns nebo např. některé živáky s Immortal. Nemluvě o Arcturus. Rytmus je tedy v těch nejlepších blackmetalových rukou s přesahy k avantgardě. Jeho kolegy jsou spolupachatelé podivných Age Of Silence Eikind (bass + voc) a A. Winter (keyb). Kytaru trýzní Carl Tidemann, který v Arcturus participoval při stvoření božské Aspera Hiems Symfonia. Je možné míti lepší kvalifikaci? Je zde opravdu mnoho vláken vedoucích do středu složité pavučiny.

Winds se plevelí na záhonku progresivního rocku, kde po blackových sypanicích není vidu ani slechu. Tyto stíny minulosti jsou nenávratně pryč, nebo zůstaly pevně uzamčeny za dveřmi ostatních projektů. Zde si muzikanti plánují odpočinout a splnit touhu po spanilých melodiích a neoklasickém komponování. Strunné hrátky lehce střídají akustické pasáže s těmi tvrdšími, plnými exotických vyhrávek dosvědčujících hráčskou vyspělost. Solidní prostor dostávájí klávesy a zejména jejich klavírní rejstřík evokující klasické umělce ve fraku. Ve spojení s rockem je to slibná kombinace, vše je umně naroubováno a doplňuje se. Přidají-li se ještě violy a čelo, vše dostává luxusní glazuru. Všichni hostující muzikanti se podíleli i na deskách Ulver a Arcturus, jeden spolupracoval s Tristanií, takže samí kovaní rockeři ovládající klasické inštrumenty.


O bicích je třeba poznamenat, že slyšet Hellhammera v této komorní roli, je zážitkem nad jiné.
Naprosto dominující Eikindův zpěv jako by přicházel shůry a volal hosana na výsostech. Tady nikdy nepotečou slzy, neboť obloha bude stále blankytná a plná slunce. Vše je pozitivní, snad lehce posmutnělé, ale stále plné nadějí. Je to jako ráno nakukující škvírkou v závěsu do vydýchaného pokoje, kde malý snílek přichází ze zahrad snění zpět do reality slunných prázdnin. Otevře okno a do světničky se vyvalí vůně jarního jitra, zpěv ptáků a lamentování důchodců nad aktuálními cenami chleba. Samá podřadná témata, na pořadu dne jsou kluci od sousedů, se kterými se dnes chystá na průzkum starého lesního posedu. Dobrodružství.

Desku nelze řadit do guláše bublajícího ve všemetalovém kotli, krabička progresivního rocku jí sluší lépe a spíš přiláká ty bojácnější fanoušky, které slovo metal děsí i ve snu. Je to tak jemné a krásné, tvrdosti je použito jen jako pikantního koření k doostření chuti, tedy se není čeho bát. Bubáci ukázali svoji civilní tvář, ve kterých se zračí běžné lidské touhy a radosti, na rozdíl – řekněme si na rovinu – od hraných fascinací smrtí a krásou viscerálních tekutin. Přidejme k tomu i povedený obal tonoucí v teplých tónech kruhů a vzdušných tvarů, a odložme s klidem zlou pózu vstříc úsměvu. Svěží vítr vane z několika let staré desky, která tak zůstává aktuální a čerstvá. Povinno alespoň jednou vyslechnout.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Garmfrost / 23.12.12 8:08odpovědět

Geniální počin, který je třeba neustále připomínat a vracet se k němu. Trochu mi vadí zabarvení Eikindova hlasu, ale dokážu s tím žít.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky