Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Říká se, že v nejlepším se má přestat a tento případ by mohl být vzorem této myšlenky. Winds odžili krátký život, ale během něj stihli dát hudebnímu světu několik skvělých desek. U nich se nebojím šetřit chválou a mluvit v superlativech.  Ikony severského metalu kuli svoji ohavnou rudu až do vzniku krásných děl, u kterých je těžké volit to nejlepší. Od předchozího The Imaginary Direction Of Time se už jejich styl neměnil, démant byl vybroušen téměř k dokonalosti a lepšího tvaru se mohlo dosáhnout jen s podporou sil pekelných. Ty si Winds drželi od těla, proto alba zůstávají příjemně lidská a emocionální.

Lehké a svěží skladby se suveréně otírají o hrubší záplaty brané z podzemí, které albu zajišťují rovnováhu sil. Ve skladbách jsou úžasné přechody - z jemných, dojemných pasáží se cesta zčistajasna odklání do odlišných, avantgardnějších vod plných zvláštní atmosféry, odlišného rytmu a většinou tvrdšího ražení. Přitom to nepůsobí křečovitě nebo složitě a šroubovaně, mezi zdánlivě odlišnými sekcemi lze vysledovat přirozenou spojitost. Hudba se ráda přibližuje metalovému naturelu, který podobně jako na předchozích řadovkách neměl mít nikdy hlavní slovo. Ojediněle se objevuje hrubý zpěv, který je naprostou výjimkou a jen zdůrazňuje rozmanitost shromážděných inspirací. Klasickým metalovým bručákem se dostal ke slovu hostující Dan Swäno a připoměl kořeny, ze kterých sémě vzešlo. Kromě něj se u mikrofonu mihla i Agnete M. Kirkevaag přinášející jemnou pavučinku snové lehkosti a svébytný Lazare, kterého taky není třeba představovat. Hlavní vokální řemeslo odvedl Eikind a jeho výkon odpovídá očekávání. Jeho nezaměnitelný hlas, který zůstane pro řadu lidí nestravitelný, zůstává ozdobou desek, které nazpíval. Na tomto albu celkem překvapivě odložil basu a věnoval se jen zpěvu. Boubelku od něj převzal hostující Øysten Moe.

Kromě klasického obsazení nástrojů i toto album obohatilo smyčcové kvarteto a spolu s častým zapojením klavíru, který na albech Winds nemohl chybět, přispívá k nezaměnitelné atmosféře nahrávky. Ta je už tak hodně zvláštní setkáním použitých stylů - progresivní rock se střetává s esencí klasické hudby, Hellhammerův dvojkopákový kulomet vrací do hry metalový tlak a připomíná přítomnost temnější strany měsíce. Světlejší stránku ozařuje právě klavír a kytara, které si spolu dobře rozumí a hmaty na hmatníku se střídají stejně rychle jako údery do černobílých klapek.

Prominence And Demise je poslední zhudebnělá složitost filosofických polemik, které málokdo pochopí a proto byla snaha říci je hudebním jazykem. Tohle album je další klenot, díky kterému se na ojedinělý projekt Winds nikdy nezapomene.