Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
XIII. Století - Vampire Songs tajemství gothických archivů

XIII. StoletíVampire Songs tajemství gothických archivů

Bhut12.8.2010
Zdroj: CD (# 7243 8 60509 2 2)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Raritní songy obsažené v tomto počinu jsou výborné a mají zdařilé provedení. Nejedná se o žádnou obyčejnou reedici starých písní, nýbrž o příjemný doplněk celkové diskografie. Velké plus zasluhuje použití saxofonu v určitých skladbách. Jedná se o více melancholicky laděné album z mrazivou a tajemnou atmosférou.

V roce 2005 se kapela XIII. Století rozhodla vydat další album. Tentokrát se deska jmenuje Vampire Song's její přídomek pak tvoří název Tajemství gothických archivů. Již z onoho názvu nenápadně vyplývá, že se jedná o staré písně. Počin obsahuje raritní nahrávky, které dosud nebyli oficiálně vydány. Od v pořadí čtvrté skladby Valpurgina noc až do skladby dvanácté Obřad za mrtvé se jedná o písně z dema, které se jmenovalo Vampir Songs For Agnes vydané roku 1991. Zbytek pak jsou raritní nahrávky. Na nové desce se těmto kouskům dopřálo lepšího zvuku vyčištěného od zbytečného a nežádoucího šumu. Hlavní koncept alba tedy tvoří již výše zmiňované demo. Hudbu tvořili pouze nástroje jako: kytara, baskytara, bicí a saxofon. Právě onen saxofon má prazvláštní kouzlo, které při poslechu utváří zajímavou atmosféru. Hudba má zcela jinou vizáž oproti klasickému XIII. Století jak jej mnozí známe. Jednotlivé písně se nesou v ryze rockových vodách s lehkým dovětkem punkové vlny let osmdesátých. Tempo skladeb zůstává střední a ve většině spíše pomalejší. Hudba je vhodná k večernímu poslechu a přemítání o mystických a okultistických záležitostech. Nesmí chybět ani dobré pití, nejvhodnější pro tuto chvíli by byl zřejmě absinth. Ale vraťme se zpět ze snění, každý si přece vychutnává poslech hudby po svém. Těžko nyní hodnotit hudební posun skupiny, jelikož se nejedná o žádné nové skladby, nýbrž o prastaré písně z počátků formace. Ale i ty si zaslahují nemalé pozornosti. V archivu kapely se nachází, dle mého názoru, více povedených skladeb, které by zasluhovaly reedice. Ovšem staly se raritou a sběrateli vyhledávaným předmětem. Proto sestava učinila rozumný krok, vydat alespoň část ze svého „ukrytého“ repertoáru. Nastínila tím tak novopečeným posluchačům, jak znělo rané období této neobyčejné skupiny. Hudba je to vskutku pěkná a milá, ovšem do moderního komplexu současné hudby XIII. Století příliš nezapadá. Jedná se tedy o takové zpestření oficiální diskografie.

 

Deska začíná intrem nazvaném Stigmata Vampire (Intro), slyšet je vytí větru a malá symfonie v pozadí. Poté přichází Mr. Psycho - skladba známá již z alba Werewolf. Následuje procházka do Pokoje č. 26. Pamětníci možná tuší, že tato skladba patří Petru Novákovi. Ano, je to tak. Skupina se rozhodla udělat další coververzi ve svém repertoáru a do hledáčku si vzala právě tuto skladbu. Dotáhla ji do verze příjemně veselé a rockové. Dále nastává Valpurgina noc. Tajemná a temná. Saxofon je vskutku dokonale využit a skvěle nahrazuje klávesy. Ve stylu horového punk-rockového koření se nese tato chmurná píseň. Zároveň se jedná o první píseň z dema Vampir Songs For Agnes. Další písní jsou pomalé, melancholické a chytlavé Smutné časy. Po nich přichází Starý hrabě s pomalým začátkem, ale o to svižnějším zbytkem písně. Ve středním tempu se pak nese romantická píseň Agnes. Svižnější a o kousek veselejší skladbou se stává Bílá paní. V pořadí devátá Vampir Song proplouvá pomalým tempem a nahání mrazivé pocity. Krásnou skladbou zůstává i následující rychlejší Čas čarodějnic s velice chytlavým refrénem. O další porci melancholie se postárá Romance noci, která se tedy proplétá skrze tóny pomalé. Chmurná a velmi působivá skladba je pak Obřad za mrtvé. Verze této skladby je ryza akustická, jako hudební doprovod slouží pouze piano. Z pocitu chmuru a beznaděje posluchače zaručeně probudí Dogy na Baskervillu. Svižná a úderná rocková pecka. Drsnější vizáž a tvrdou kompozici pak má anglicky zpívaná Mystic Funeral. O návrat do světa temných melodií se postará závěrečná Stigmata Vampire (Blood And Erotic), skladba která je známá z již dříve vydaného alba Werewolf. Jedná se jen a jen o symfonickou hudbu s tajemným charakterem. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky