Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Zyklon - Disintegrate

ZyklonDisintegrate

Sorgh28.10.2012
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Byli tu, aby diktovali podmínky. Po nich zůstala jen zkáza a ryzí nadšení z devastujícího cyklónu.

Mašinérie zkázy se nezadržitelně dere vpřed, zacpat si uši je zbytečné, tortura sluchovodů proběhne tak jako tak. Rotace, vertigo, závrať. Šance na únik tu nikde není a tak se lze jen smířit s porážkou a začít se transformovat na oddaného konzumenta. Protože přišlo tornádo jménem Zyklon. Bestialita má mnoho podob, ale pro mě je synonymem tvrdosti, odlidštění a nekompromisního postupu strojů právě tato norská skupina. Kvartet ve složení Samoth, Secthdamon, Trym a Destructhor vyznávají politiku nekompromisních argumentů, pod jejichž pádností selhává veškerá obrana. Jsou tu, aby diktovali podmínky. Od vydání debutu jejich hudba postupně dozrávala, až dosáhla absolutního vrcholu na jejich bouhužel posledním počinu Disintegrate z roku 2006.

 

Tady je vysoustruženo desatero ocelových šprušlí vedoucích do pekel tavící pece. Jestliže na první desce World Ov Worms se ještě snoubil mix black a death metalu, pak na druhém Aeon a třetím Disintegrate se skupina dokonale našla ve vybroušeném chlívku ryzího deathu, plném ostrých hran a výrazných bicích. Místy je vše lehce okořeněno industriální složkou. Při poslechu vás mimoděk napadne, že jméno kapely vzhledem k tvorbě snad nemohlo být výstižnější, rotující smršť má tendenci posluchače postavit ze židle a roztočit.

 

Už introidní počátek prvního stupně kovového žebře dává tušit věci budoucí. A že to věru není pěkná představa. Z povzdálí se blíží mechanický hukot, při kterém se svěrače začínají rozpouštět v páchnoucí matérii. Strach je však záhy přehlušen dusajícím chvěním přecházejícím v nadšení, které trvá v neklesající intenzitě po celou dobu poslechu. Energie sálající z téhle fošny je neskutečně nakažlivá a mě samotného silně poznamenala. Rozbouřená mysl si vyžádala nejeden Brufen. Jedinci orientující se na norské scéně asi ucítí odér Myrkskog, na čemž není nic divného, protože pánové Destructhor a Secthdamon se realizují i v této kapele. Tam ale Secthdamon mlátí do škopků. Ve společnosti ex – císařů Samotha a Tryma tito dva pak dotváří konglomerát odlitků toho nejkvalitnějšího smrtícího kovu.

Zyklon patřili mezi nejlepší představitele stylu a jejich desky je třeba uchovávat pro budoucí generace. Mluví z nich nadšení, profesionalita a zkušenost. Není co dodat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky