Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Z bohatého programu jsem vybíral podle získaných informací i zcela namátkově a když mě zmohla únava, spal jsem. Proto nenabízím chronologický pohled na dva festivalové dny, ale spíš jen poznámky k vybraným a viděným kapelám. Jsou to kolikrát moc zajímavé tipy jako každý rok.

Rozmočené pole, blátem uvězněná auta a bosí návštěvníci, kteří své boty buďto utopili v blátě, nebo je v okolním marastu hravě ignorovali. To nejsou kulisy z anglického Glastonbury, ale z letošní Besedy, která v pátek naprosto popřela fakt, že se koná v jednom z nejsušších míst u nás. Tyto meteošpeky v podobě přívalového lijáku a slunečného parna zajímavě doplňovaly letošní průřez hudebním světem. Nelze říct, že to bylo úplně na škodu, spíš to bylo zajímavé. Hlavně nikdo nic nehrotil a pozorovat okolní pachtění se v blátě bavilo asi každého uvědomělého člověka v pivním stanu.

// PÁTEK

Role vítání přicházejících návštěvníků a pozvolného rozjezdu festivalu se na „áčku“ ujalo sympatické duo Sousedi. To bylo ještě slunečno, v podpaždí se hromadil pot a na trávě se začali povalovat první lidé s kelímkovým pivem. Sousedi jsou dva a jejich nápadité spojení elektrické kytary s violoncellem, které doplňovala umělá inteligence krabiček a drátů, krátila mnohým čekání na lístek. Vedla i naše první kroky za plotem areálu a nenásilně ohřívala krev na provozní teplotu.

Pak přišla mokrá fronta a svoji porci smůly si vybrali  The Holly Groovers, kteří  hráli se zpožděním a i pak posílali ostré tóny mezi kapky deště. Jejich výkon to příliš neovlivnilo a bigbít v jejich podání je posunul do zorného pole mého hledáčku. Tady už se mi trošku zrychlil tep.

I když písničkáře, folk a podobné žánry neprožívám, na Jirku Schmitzera jsem si zašel. Přece jen je to ten usměvavý vrchní ze „Sněženek“ i nerudný stařec z Krásky v nesnázích. Na veselé historky z natáčení se  naštěstí vůbec nedostalo, i tak ale charizmatický Jiří  sršel vtipem a bavil okolí, takže jsem vlažné a vytrvalé mrholení ani nevnímal. Jeho vystoupení byla koláž vyprávění a písničkářství, začátek a konec písničky se často ztrácel v jeho průpovídkách a ve smíchu našich odpovědí. Jirka je schopný bavič i muzikant a během jeho vystoupení jsem si ani jednou nevzpomněl na Chalupáře nebo Marečkovo pero. Tohle je zcela jiný muž.

První opravdové grády přišly s The  Prostitutes. Ti velmi přístupným pop/rockem dekorovali přícházející večer  a rozehřívali bahňákům varhánky na macerovaných nohou. Přiznám se, že mi to přišlo trošku nasládlé, ale rytmus s lidma dělal divy. A tak když se mě vedle stojící chlapík ptal, jestli mi to nezní jako reklama na tampony, já se bavil a říkal si ať. Vždyť tampony jsou užitečné. Menší zklamání jsem si následně odnesl z „béčka“, kde jsem se duševně „nepotkal“ s Manon Meurt. Snad jsem se těšil moc a střízlivě si nenechal zadní vrátka. Pln očekávání jsem opustil zajímavou kombinaci elektroniky a klasických instrumentů, kterou na hlavním podiu předváděli rakouští Elektro Guzzi, abych se k ní po chvíli zase vrátil otráven mdlým a zapomenutelným dojmem. Nepochybuji, že Manon Meurt svůj jakoby laxní projev úmyslně vedou k dokonalosti, patří to ke stylu, který hrají, ale na mě to v kombinaci s utahanou, těžkou hudbou nefungovalo. Radši jsem zradil svoji výchovu a vrátil se kymácet hlavou do umělých rytmů rakouského tria.

Makabrózní potěšení mi zato nachystali crust'n'rolloví nestoři Malignant Tumour, hudebníci a komedianti v jednom dobrém koktejlu. „Béčko“ se okamžitě zaplnilo a kotel pod pódiem dokazoval, že provozní teplota je na hranici červeného pásma. Paruky, energie Motörhead a spousta piva, ke štěstí stačí někdy tak málo… Po tomhle šlo však jen těžko ulehnout do spacáku a tak jsem ještě chvíli postál u Houpacích Koní, což je příjemná kapela, která prochází známými cestami ozvláštněnými vlastní poetikou. Chvíli jsem se houpal a pak dobrou…

// SOBOTA
Sobotní horko, to za to může. Od rána poctivě vysušovalo promočený hájek a rozorané pole, ale mě z hospody na hřišti propustilo až v odpoledních hodinách, kdy už jsem byl pěkně zavlažen a schopen se s ním vypořádat. V příjemném rozpoložení jsem si poslechnul polské Gruff a jejich pohled na bluesovou hudbu. Naprostá pohodička pro sobotní odpoledne. Hned jsem sedl na lep poklidnému brnkání, ze kterého čišela vyrovnanost a spokojenost s tím, co je. Takhle jsem si loni užil Dave Herrera nebo ještě dřív Franka Moreye.

Pohoda s Ille na „béčku“, na které jsem byl hodně zvědav, byla jiného druhu. Ille rozehráli komorně laděné představení vedené jemným hlasem zpěvačky Olgy a zaujali tváří popu, který v rádiu neuslyšíte. Přirovnat by se dali k Lence Dusilové, jak už jsem se dočetl jinde, hlavně v sentimentálně laděných skladbách. Zpět ke stánku s pivem jsem se vracel kolem hluku Depakine Chrono, kteří hráli mimo pódium přímo na trávě a byl to nějaký šílený mix noise a metalu a kdovíčeho ještě. Rychle jsem mazal pryč od toho všeho.

Na hlavní scénu se letos vrátili Dva. Řada lidí mě asi bude chtít utlouct, ale šílenostem a zvukům, které vyluzují a vydávají za umění, neříkám hudba. Pod pojem alternativa se může nacpat opravdu všechno, od hráčů na vlastní zadek přes chovatele much po bio víno z mrkve. Může to být i úplná konina, ale když si to člověk obhájí… Netvrdím, že Dva neumí hrát, to by byl omyl. Ovšem jejich  „hudbě“ vůbec nerozumím a nechápu ani ten zájem o ně. Je totiž pravda, že během jejich setu bylo narváno.

Na závěr svého dne jsem si poslechl britské Tall Ships, což byla příjemná a nenáročná záležitost, u které se nemuselo příliš přemýšlet. Dali by se určitě zaměnit s řadou kapel hrajících melodický rock tolik typický pro ostrovní skupiny, ale byli tu právě oni a na nezájem lidí si nemohli stěžovat. Něco podobného bych klidně čekal v rádiu na vlnách pro všechny. Takto naladěn jsem opustil letošní besedování a v hajanech spřádal plány na příští rok.