Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Defacing fest se konal již po deváté, já sám jej zaregistroval letos poprvé. Seznam kapel na plakátu mi nebyl ničím povědomý a nebýt jediných Tortharry, které můžu, na akci bych hodil bobek. Takto jsem se ale přinutil a pod pohrůžkou jisté smrti k návštěvě znásilnil i milého kolegu, pana Jiřího. Ten, ač znaven ze sobotních radovánek, statečně dodržel slovo a přišel. Nezbytné razítko na ruku, první půllitr humusu a po uběhnutí akademické půlhodinky po avizovaném začátku můžeme začít s náslechy.

Role otvíráků se ujali Descent Of The Scarlet Skies, napůl Brňáci, napůl viníci ze Znojma. Nečekal jsem mnoho a vskutku toho moc nebylo. Všeobjímající nálepka core asi bez problémů pojme tuto tvorbu, kterou ovšem moje receptory příliš nebrali. Zcela módní a tudíž tuctový metal, sice bez problémů zahraný, ale neměl šanci zachytit moji pozornost. S extravagantním mladíkem za mikrofonem jsem měl také problém se ztotožnit, takže pardon. Možná super palba pro omladinu vířící pod pódiem, víc nelze. Radši jsme se s kolegou po pár kusech zvedli a odběhli si do protější hospody zpravit chuť jedním kvasnicovým Rampušákem.

Po návratu do již lahodného ticha jsem s despektem sledoval přípravu další, mě zcela neznámé bandy, nyní kdesi od Prahy. Suffocate With Your Fame, tak znělo jejich jméno a doporučuji si ho dobře zapamatovat, pač o nich ještě uslyšíme. To, co nám zahráli, z toho mi jde ještě teď mozek kolem. Výborný a velice upřímně působící death, občas s odbočkami kamsi mimo, přehršel velmi kompaktně působící progrese. Zcela jsem propadl kumštu jak hudebnímu, tak i nečekaně tanečnímu. Kluci ve volném čase buď holdují synchronímu plavání, nebo sledují právě probíhající světový mistrák v ragby a okouzlil je předzápasový rituál týmu All Blacks, takto ragbyového týmu z Nového Zélandu. Dřepy a postoje, v záblescích barevných světel až mystická podívaná. To se zkrátka musí vidět a slyšet. Dobrou zprávou pro zasažené posluchače je, že zanedlouho vyjde debutní CD. Já se těším.

Po takové krmi jen těžko něco ještě překvapí, ale pondělní konstelace hvězd byla nadmíru příznivá a tak došlo k druhému zásahu do černého.
Modern Day Babylon přestavují to, co dlouhodobě obdivuji, čeho si cením a tiše podporuji. Tedy profesionalitu, skromné vystupování, za kterým je cítít zdravé sebevědomí a hráčskou vyspělost. S těmito devízami přišli, totálně nám nakopali zadky a zase odešli. Netřeba gest a siláckých řečí. Zde mluvila osmistrunná kytara a pětistrunná basa, tedy 13 přesvědčivých apoštolů jištěných autoritativním rachotem z pozadí. Zcela instrumentální hudba oscilující kdesi kolem technického deathu posunula kvalitu večera o řádný kus vzhůru. Jedním slovem boží.

Poté nadešla asi nejdůležitější část večera, alespoň pro okolní omladinu. Jejich kámoši, brněnští Corposant měli tento večer křest debutního EP My Hard Reborn. Já tedy moc nechápu, proč se minička s velkou pompou křtí, ale budiž, je to jejich věc. Po představení se nám nevědomým předvedli svůj názor na téma metalcore. Netvrdím, že šlo o nějaký propadák, ubíhalo to hezky, ale nebyl jsem vyvolen pro tuto tvorbu. Krom kamarádů, spolužáků a slečen blízkých kapele se v kotli skoro nikdo nerealizoval, takže jsem asi nebyl sám. Součástí setu byla pofidérní tombola, kde se muzikanti zbavovali zbytného harampádí. A tak, doufám, že jen z recese, se losoval různý fetiš, výherci výskali a my se těšili, že štěstí je protentokrát otočeno zády. Alespoň byl čas si skočit do večerky pro svačinku. Vlastní křest jsme tedy nakonec propásli, ale nelituji toho.

Třásl jsem se na Tortharry, hlavní manekýny večera. S pusou ještě olepenou od ořechových šátečků jsem sledoval instalaci inštrumentů, nezbytné nazvučení a hurá na věc.
S logem Tortharry přišli na pódium poctivý řemeslníci znalí své ceny. Tihle chlapi nepotřebují žádné pózy, trendy a dredy. Za ně mluví muzika, poctivý death, se kterým brázdí naši republiku již hezkou řádku let. Okamžitě nás obklopilo dunivé inferno, tepající naše mozky do mrzkých magikostek. Nazvučeno bylo pěkně, slyšet bylo vše důležité a tak byl požitek se rochnit v bahně smrti. Ač nemám dokonale naposloucháno, zepár kousků jsem identifikoval a s chutí koštoval i ochutnávku aktuální řadovky Beneath. Po koncertě soudím, že je třeba doplnit sbírku a s ikonou Tortharry drobátko seznámit rodinu.

Ač jsem nečekal mnoho, právě tolik se stalo. Dva kvalitní objevy plus jedna nestárnoucí jistota, co víc si přát v jeden všední pondělní večer. Tak snad jen to pivo už, kurňa, vyměňte.