Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Lomikar / 26.5.16 0:17

Ten report mi přijde přísný z podivného úhlu pohledu. Sólstafir jsem viděl tentokrát potřetí (Brno 2009, BA 2011) a tentokrát byla patrná změna nálady, která byla dosud melancholicky zasněná, jak z jiné dimenze a kraloval jí zpěvák, opírající se vždy o mikrofon s flaškou Jacka v druhé ruce dodržující kodex minimální komunikace s publikem. Tentokrát v tom bylo více čistě rockové energie s překvapivě rozpohybovanou kapelou. Je zřejmé, že se Sólstafir posouvají (trochu paradoxně je poslední ótta jejich nejzadumanější album). Snad jediné co mě na to neuvěřitelném večeru mrzelo bylo naprosté opomenutí alba Masterpiece of Bitterness, které považuji za jejich vrchol a kdyby koncepčně sjeli celou tuto desku, tak zemřu slastí. Zbytek byl nelidsky parádní. Hutnej zvuk, ve kterém vynikají jejich typické desetiminutové gradace nedal oddechnout, naopak několik písní bylo ještě protaženo oproti albům. Vokál zpěváka na poslední štaci turné naprosto neselhávající a reakce publika dle mě naprosto akurátní. Sic mě taky překvapilo, že většina audience snad neznala titulní Óttu, takže děkovný vyrvál pokryl sál ještě dříve, než dojel smyčcový epilog, ale například nábožné ticho, o které požádal zpěvák na začátku Rismal mě skutečně příjemně překvapilo. Všeho všudy si myslím, že kapela byla za živé reakce publika vděčná. Závěrem jen si nepamatuji koncert, který by mi zdistribuoval chvílemi takovou hudební katarzi. Byla to neskutečná paráda.