Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K rozhodnutí navštívit matičku Prahu hned na startu nového týdne a spoučinout zrakem i sluchem na vystoupení amerických Misery Index přispělo několik lákadel. Samozřejmě v první řadě poslední nahrávka The Killing Gods (recenze), která zabíjí se stále stejnou intenzitou a která tvoří pomyslný vrchol studiových prací těchto Američanů. Příležitost nechat si nasekat hudbu z tohoto alba naživo do těla nešlo jen tak přejít mávnutím ruky. Také klubový formát koncertu v plně rozjeté festivalové sezóně sliboval trochu jiný zážitek, než se dá zachytit na větších open air akcích, kde kapely velikosti Misery Index obvykle vystupují. Sice v letních klimatických podmínkách reálně hrozí přidušení, uvaření a upečení v kotli, ale užší kontakt s kapelou má také mnoho kladů. A konečně Adam Jarvis - sympatická bestie s několika končetinami nebývalé rychlosti a razance. Vidět zblízka jeho práci, tomu prostě nešlo odolat.

Odpálit večer dostala za úkol tuzemská kapela Needful Things. Dle dostupných ukázek na síti jde o solidní grindovou partičku z Pardubic, která má za sebou nemalou koncertní praxi a spoustu studiových miniatur. Její role byla ryze rozjezdová a i s ohledem na pozdější vývoj akce šlo především o předpřípravu ušních bubínků na věci příští. Snad se kapela nebude zlobit, když řeknu, že její český standard na zbytek line upu nestačil. Zvukově to byl bordel a v té změti zkreslených zvuků mě zaujal jen svědomitý výkon energického vokalisty. Dvacetiminutové vystoupení tedy bylo tak akorát.

Dodatečné zařazení japonských Palm do sestavy kapel mně ještě doma způsobilo otisk zubů na pravé pěsti, protože posun harmonogramu směrem k pozdější hodině se moc neslučoval s pevně daným časem odjezdu posledního žlutého kočáru z Florence. Ale život je boj, proto díky pořadatelům i kapelám, že rozpis byl od začátku do konce naprosto pünktlich, někdy dokonce s náskokem. Každá minutka dobrá. Můj prvotní macešský přístup k Palm byl v první vteřině jejich setu v troskách. Bylo to peklo! Takoví malí rarášci a jaký to byl bugr. Modrá Vopice se naplnila, vstala i většina lidí z venkovních laviček a začaly se dít věci. Pogo jako hrom, pár nesmělých pokusů o stage diving a velmi smělý crowd surfing. A hlavně na pódiu (a často i pod ním) sebevědomá a uvolněná kapela, čtyři čerti na pružinách, zvuk jako víno a všechno precizní a přesné. Palm hrají výbušný thrash s občasným punkovým a crustovým přesahem, taková stará škola. Basa byla zvukově krásně vytažená, skladby byly čitelné. Teplota i vlhkost v klubu dramaticky stouply, ale to neodradilo dav od toho, aby si vydupal přídavek. Nadšení bylo vzájemné, možná ani Palm netušili, že jim to ten večer tak sedne.

Japonská půlhodinka v čudu, dvacet minut pauza a výměna národů na Chilany. Lefutray jsem si předem oťukal poslechem desky Oath (2015). Klasický thrash, žádné překvapení, ale naživo by to mohla být šupa. Lefutray měli smůlu, že měřítkem jejich úspěchu se tak trochu stali předchozí Palm. Věk mnohdy nehraje roli, ale z vystoupení Lefutray bylo cítit, že jim schází mladická dravost, která z Palm stříkala jako sójovka. Juan Vejar nebyl takový živel a do publika pumpoval energii v mnohem střídmějších dávkách. Méně zábavy, více metalu, tak bych to charakterizoval. Co by jinde bylo ok, dnes nasměrovalo křivku mírně dolů. I pod pódiem ustal pohyb a spíše se kývalo, hrozilo a podupávalo než kroužilo, padalo a hopsalo.

Vrchol večera měl nastat o půl jedenácté. Už během přípravy Američanů se dalo vypozorovat, jak se těší na začátek. Chtít po Adamovi Jarvisovi aby zvučil tomy po jednom? Jste se zbláznili! Pár vteřin vydržel, ale hned to musel vyrovnat sypanicí, jako by říkal: “pane bože tak už mě nechte hrááát! Já už to nevydržím, musím sypááát!” A hned trtrtrtrtrrrrrrrrrrr-bmbmbmbmbmbm-ssss-trrrrrrrrrrrrrr…..a tak dále. Vydržet to asi fakt nešlo - Misery Index začali skoro o deset minut dřív než měli...

Čtyři chlápci (dva si přehazují zpěv) budili respekt a i když začali starším materiálem, který nemám úplně pod kůží, nebylo pochyb, že tady se hraje extraliga. Jarvis do toho řezal jako maniak, rychle, razantně a přesně, radost pohledět. Celý ansámbl byl parádně sehraný, jediný zásek nebyl rozsypaný ani odflinknutý. Na vrchol blaha jsem se samozřejmě dostal s intrem Urfaust, které nastartovalo druhou část vystoupení, věnovanou albu The Killing Gods. Skladby The Calling, Conjuring the Cull a The Harrowing odehrané v řádném sledu za sebou byly opravdu mimořádným zážitkem, kdy čas nasadil úplně jiné tempo. Klub už byl regulérně narvaný, dýchatelno bylo jen formálně a pogo bořilo limity. Modrá Vopice se otřásala!

A co bylo pak? Misery Index hráli dál, ale beze mě, protože cesta na Moravu je z Prahy pořád ještě dlouhá, tím spíš ve zúžených letních pruzích. Uniknout v nejlepším má svá úskalí, ale možná i proto nemám v hlavě nic jiného, než že mě Palm a Misery Index luxusně rozdrtili. Nad klubem by tak právem mohla zavlát standarta japonsko-amerického přátelství.