Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 28. 10. Zorn + Cuntroaches + Guttersnipe + Vole v Underdogs

Poslední večery prodloužených víkendů bývají děcka líná, utahaná a kdo by se jim divil. Paradoxně se v ten večer oslavy českého státnictví ale spustily paralelně hned tři akce, které dávaly smysl, publikem se mohly i trochu překrývat a hlavně se odehrávaly každá asi půl kiláku od sebe. Těžká psychedelika dotlačila nějaký rachotící Řeky do Brouka a v Hells dělal, za asistence Zmyrny a Häxenzijrkell, bordel Omega z Darvazy se svým projektem Nubivagant. Já měl ale ten večer zavázaný boty až úplně nahoru, takže cíl cesty byl Underdogs. I přes řečenou konstelaci večera jsem s nadšením sledoval zaplněnej klub, kde chrastily pifka a panáky jako by se zejtra nevstávalo. Hoši a děvčata z organizující Hluch Crew mají, zdá se, věrný okruh nepřizpůsobivých, kteří se navzájem namotivují jít se doprasit i před pracovním týdnem, což je super.

Na začínající dvojici Guttersnipe jsem dorazil v asi polovině jejich setu, což je v tomhle případě úplně jedno. V zásadě je to totiž instrumentální noise složený z bicích, kytary a řevů, který byl v jednom momentě akorát přerušený tím, když oba interpreti odhodili nástroje a začali se válet po jevišti, aby se k nim zase po chvíli vrátili a navázali. Když jsem je tak sledoval, došlo mi, že tohle je přesně ten typ lidí, co se buď nedožije třicítky, nebo nějak přežijou stovku. Nic mezi tím. Krátký cígo vole a jde se na... Vole... ach jo, to jsem si mohl odpustit. Kapele, u které jsem si snad již potřetí na začátku koncertu řekl, že si jí jen tak poslechnu a nebudu se kdovíjak projevovat, abych o čtyři songy později lítal v kotli jak nudle v bandasce s hrozivě zdviženou pěstičkou. Já tu kapelu asi nikdy neslyšel z poslechu, ani vlastně nevím, jestli chci, ale živě je to bezprecedentní hardcore punk, který mimo jiné funguje i díky dost zapálený fanouškovský základně, která prvním řadám od prvního songu nedává vybrat, co se bude dít. Tomáš Mitura za mikrofonem (jinak též Sněť samozřejmě) navíc do svého pohybového repertoáru zařadil rozkošné reference na Vaška Neckáře či snad Ein Kessel Buntes, což k tomu džínovýmu kompletu sedělo natolik, že mu byl přidělen na návrh mé kritické kolegyně titul Boha mrdání (c) pro tento rok. Ještě, že už bude končit. Ten rok.

Američtí Zorn se vezou na teď docela oblíbené vlně kombinující black metala a crusta, kterýžto trend mně osobně třeba mega sedne už jen pro tu jeho přiznanou prostotu. Bohužel jsem nestihl začátek jejich setu, při němž prý přinesou z backstage zpěváka na pódium v rakvi (což zrovna v Underdogs může být celkem rachota), ale i přesto - přinesou.zpěváka.v.rakvi - slyšíte v tom taky tu fantastickou debilitu? No a dál to šlo podle očekávání. Primitivní d-beaty do podladěných kytar a odsekávající growl vytřeštěného zwarpaintovaného týpka, pochopitelně do půli těla. Od Vole bylo publikum už dobře v aufru, takže pod pódiem byl příjemnej bordel i s hárovými větráky. Členové kapely byly správně punkovo-blackově hnusný, ale nejvíc mě tam zaujal kytarista, jehož neokázalý projev a oblečení hrozně věrohodně upomínali na random chlapa, co pomáhal na vesnici někdy vašemu fotrovi skládat dřevo. Ošoupaný kalhoty, džínová vesta, kulatý bličej, kšiltovka a jen ta slámka do huby a je to von. Známe ho všichni.

Po předchozích setech už byl člověk všema způsobama trochu namrdanej, ale zůstat tam ještě na Cuntroaches se vyplatilo. To byla jednoznačně nejtemnější kapela večera. Tam nezbyl prostor pro prdel. Intenzivní noise black grind s opravdu nelidským křikem zpěvačky přišel z docela jinou atmosférou, než panovala dosud. Bylo to věrohodně hnusný, zlý, a to až tak, že první přirovnání, které mi přišlo pod nos, byli Gnaw Their Tongues. Ve výsledku pak komu čest, tomu čest, večer ze kterýho musel bejt spokojenej úplně každej. Alespoň podle těch hemáčů po telě druhej den. Ale lepší než hemaláče, ne? Ne?!

// 30. 10. Traumhaus + Vellocet Roll v Bike Jesus

Traumhaus mají venku nový album. Já nemám prachy. Ale s prachama na koncert je to jako s prachama na cíga - najdou se vždycky. Takže jsem se šel na tu parádu podívat už jen z toho důvodu, že předkapela byli tuzemští Vellocet Roll, kteří mi z poslechu přišli vždycky fantastičtí, ale když jsem se byl naposledy podívat na jejich koncert, zrušili ho z důvodu nemoci asi půl hodiny před začátkem. Se ale taky nediv žejo, jsem tam teď stál u toho pódia a snažim se to napočítat - pět, šest, sedm lidí na stage. V týhle ekonomice! Nemluvě o tom, že vzhledem k jejich statusu a počtu členů musejí být jejich vystoupení limitována asi na čtyři kluby v Praze. Moje první koncertní zkušenost s nimi teda je ta, že ačkoli to bylo přesně to, co jsem doufal a mělo to hranu, tak jsem se do setu nedokázal plně ponořit, protože jsem celou dobu byl soustředěný na to, jak jsou schopný se udržet pohromadě. Jasně, na tohle se neptáte u Florence and the Machine, kde je taky na pódiu divize, ale v zahulenym klubu, kde se pódiu tak trochu motaj přivožralý děcka se saxofonama, to musíte občas němě obdivovat. Je to skutečný, důvěryhodný a příští koncert vyhlížim se zatajeným dechem. Mimochodem v průběhu hraní si nějaká cácora položila drze na pódium kelímek, do kterýho zpěvák suverénně kopnul tak, že proletěl dva metry plným hledištěm a trefil se s ním přesně do mých panáků položených na schodech u šaten. Naštěstí dopitých.

Následní Traumhaus jsou, nejen ve srovnání s Vellocetama, prostě zlatíčka. Vypadají přesně tak, jak byste si je podle jednoduchého popisu představovali - jako takoví ti rozkošní huňatí pejsci. V Praze si vydobili své ostruhy dle všeho vydařeným koncertem loni v Underdogs, na kterém jsem žel nebyl, ale když se ptal zpěvák publika, tak jsem se přihlásil, že jo, protože jsem si nemohl vzpomenout. Snad jsem mu nějak nedojebal statistiku. Jejich přístup k punku celkem věrohodně charakterituje přízvisko "disco", takže až legračně jednoduché a zažírající se melodie doprovázely taneční rytmus, na nějž podle mě bylo publikum trochu méně responzivnější, než by si to zasloužilo (už jen proto, že v Biku ve mně pořád rezonuje ten šílenej večírek v srpnu s Model/Actriz), ale nakonec jsme to tam ještě s pár blbečkama příjemě rozkotlili. Pak ještě nějaký DJ zvoncem zazvonil a my mohli jít domů spát. Polámaní, s bublinkami kolem hlavy, ale mladí, krásní a šťastní.